Celý život jsem věřila, že mezi ženami by měla panovat jistá sounáležitost. Až do chvíle, kdy jsem poznala pravou bestii. Jmenovala se Renata a byla to má švagrová. Už od prvního setkání jsem cítila, že s ní něco není v pořádku. Usmívala se, ale zároveň každá její poznámka na mou adresu bodla jako nůž. Mluvila sladce, ale každé slovo bylo jako otrávené. Nejdřív to byly drobnosti Když jsem

Na pionýrský tábor se mi nechtělo, nebyla jsem kolektivní typ. Plánovala jsem útěk, ale dnes jsem moc ráda, že se mi nepodařil. Začalo léto, naši mě poslali na pionýrský tábor. Brečela jsem kvůli tomu. Bylo mi čtrnáct a byla jsem hodně samotářská, rodiče to nerespektovali a stále se mě snažili zapojovat do nejrůznějších kolektivů. Táta se bál, že kdo má rád samotu, spěje do blázince. Byla to

Po maturitě jsme s kamarádkou Lenkou přemýšlely, kde a jak najít lásku. A pak najednou jsme je uviděly. Dva neobyčejné fešáky. Seděly jsme takhle jednou s kamarádkou Lenkou v zahradní restauraci, bylo nám tehdy osmnáct. Měly jsme čerstvě po maturitě a doufaly jsme v nějakou prázdninovou lásku. Jenomže kde ji vzít? Venkovská hospoda čtvrté cenové skupiny byla plná starších, břichatých pánů, řekn

Nikdy žádné zvíře doma nechtěla, po smrti svého muže si ale babička našla nečekanou spřízněnou duši, které se nehodlala vzdát! A láska to byla oboustranná. Babička Anežka a dědeček Jáchym byli pro sebe stvořeni. Takovou lásku ani v televizním seriálu nevymyslí. Z jejich manželství se narodilo pět krásných dětí, mezi nimi i moje maminka. Když dědeček navždy odešel, babička moc truchlila. Každ

Měla jsem dva obrovské mindráky, které jsem cítila už od dětství. Neuměla jsem jezdit na kole a plavat. Každé dítě v naší vsi umělo plavat, protože celé prázdniny jsme trávili u místního rybníka nebo na koupališti. Nejspíš proto jsme nechodili ve škole na plavání. Také jsme jako holky neměly ve škole vaření. Holky ze vsi umějí přece vařit, učily je to už jejich maminky, tak co by se na té hodin

Zamilovanost je krásná a zklamání z první lásky strašné, naštěstí mě setkání po letech probralo z omámení. S Marianem jsme se tehdy potkali na vesnické zábavě. To, že je ve vojenském, mi nevadilo. Pocházel ze Slovenska a do té doby jsem neviděla hezčího chlapa. S partou kamarádů vyrazili na naší vesnickou tancovačku. Zatímco ostatní holky se chovaly k vojákům odtažitě, já se zamilovala jako blá

Cítili jsme se s manželem pod psa několik let, a pak stačilo pár dní na horách a stal se zázrak. Najednou bylo zase dobře. Jako zamlada! Všechno to začalo během koronavirové pandemie. I my s manželem Pepíkem jsme tehdy onemocněli covidem. Nebyli jsme sice v ohrožení života, ale najednou jsme se cítili slabí. A to i dlouho poté. Nedokázali jsme ani vyšlápnout na kopec, hrozně jsme se zadýchávali

Rodiče mě vychovávali přísně. Nesměla jsem nic a nikam, zakázali mi i školní výlet, prý kdovíco se tam může stát. Tak jsem se vzbouřila. Stále si myslím, že to rodiče s přísností přeháněli. Zařekla jsem se, že taková nebudu, že je to příliš, a snažila jsem se u své dcery o jiný přístup, kamarádský, tolerantnější. Domov není vojna. Ale moji rodiče mi z něj vojnu udělali, divím se, že mě ráno tru

Zdálo se mi, že balancuju nad propastí, náhle se ozval hlas, který mě nabádal k opatrnosti. Věděl, co se stane. Věštecké sny jsem nikdy neměla, vlastně se mi zdálo, že se mi sny vůbec nezdají. Proto mě překvapilo, když se jednou sen dostavil. A zrovna takový děsivý. Stála jsem ve velké výšce nad propastí a neměla se čeho chytnout. Jakmile jsem se podívala dolů, všechno se se mnou zatočilo. Rych

Všichni v domě spali, zloděj by nás vykradl, kdyby ho nevyděsil obličej za oknem. Stále přemýšlíme, kdo to jen mohl být... O našem domě se od nepaměti vyprávělo, že jej chrání jeho první majitelka. Byla to naše praprateta Žofie, které dům kdysi dávno postavil její muž. Ten krátce nato zemřel ve válce. Žofie, která měla malé dítě, se z toho pomátla a skočila z nedaleké skály. Její dítě pak vycho