Když mi zavolala, že potřebuje vyklidit byt, chvíli jsem jen mlčela a držela telefon u ucha. Znala jsem ji celý život, a najednou měla zmizet?
Nebyla nemocná, nic tragického se nestalo. Jen už sama nezvládala bydlet ve třetím patře bez výtahu a rozhodla se přestěhovat do menšího bytu. Řekla mi to úplně klidně, skoro jako kdyby mluvila o nákupu. „Bude to lepší,“ řekla.
„Už tam stejně skoro nic nepotřebuju.“ Jenže já věděla, že to není pravda. Potřebovala tam všechno. Každý hrnek, fotografii, každý kousek nábytku, který si za ta léta pořídila. A možná právě proto se mi tam nechtělo. I proto, že jsem ji potřebovala já.
Byla moje spřízněná duše
Když jsem odemykala její byt, okamžitě mě přepadl zvláštní pocit. Ten prostor jsem znala snad stejně dobře jako svůj vlastní.
Věděla jsem, kde má skleničky, kde schovává sušenky, kde najdu náhradní klíče a ve které zásuvce má všechny staré účtenky, které nikdy nevyhodila. Tolikrát jsem tam byla, jako kdyby naše domácnosti byly propojené v jednu.
Stejně tak i naše životy a my dvě. Řekly jsme si, že začneme kuchyní, protože tam toho bude nejméně. Samozřejmě jsme se spletly. Každý hrnek měl svůj příběh, u kterého jsme se zastavily.
Vzala jsem do ruky malý porcelánový hrneček s popraskaným ouškem a hned jsem si vzpomněla na naše první společné kafe.
Krabice plná života. I to se stává…
Odpoledne jsme našly krabici, o které ani jedna z nás nevěděla, co v ní je. Byly v ní fotografie, staré vstupenky, účtenky z restaurací, pohlednice a několik humorných dopisů, které jsme si kdysi posílaly, když jsme byly každá na jiné dovolené.
Naposledy jsme si zavzpomínaly
Sedly jsme si na podlahu a začaly vzpomínat. Když jsme narazily na starou vázu, kterou jsem jí kdysi darovala, podala mi ji. „Vezmi si ji.“ Nechtěla jsem a řekla jsem jí, že je její, že patří do jejího nového bytu. Zavrtěla hlavou.
„Tam už se mi nevejde všechno.“ Pak dodala něco, co mě zabolelo víc, než jsem čekala: „Musím se naučit některé věci pustit.“ Podívala jsem se na ni a najednou jsem nevěděla, co říct. Nešlo přece o vázu. Obě jsme věděly, že nepouští jen staré věci.
Stačilo málo a vše bylo náhle pryč
Pouštěla část života, který jsme společně prožily. Když jsme naposledy zavíraly dveře, měla jsem zvláštní pocit. Chtěla jsem ji obejmout, ale zároveň jsem se bála, že kdybych to udělala, rozpláčeme se obě. Pak ji odstěhovali.
Ne zcela daleko, ale přece jen vím, že za stěnou už není člověk, kterého důvěrně znám. Je to zvláštní, ale dříve na její stranu bylo cítit teplo. Dnes vnímám chlad. Protože už tam není duše mně blízká. Ta hřejivá, laskavá. Už tam jsou lidé, k nimž nemám blízko a ani oni ke mně.
Blanka T. (73), Zlín
