Jak je člověk mladý, tak je i hloupý. Když jsme se vydali s přáteli na hřbitov, nechovali jsme se zrovna ukázkově. Ubytovali jsme se tehdy ve starém penzionu, a když přišel večer, Ondřej dostal skvělý nápad. Posilněný alkoholem povídá. „Co kdybychom se vydali na místní hřbitov? Třeba něco zažijeme.“ Nadšená jsem nebyla, ale nechtěla jsem na penzionu zůstat sama, tak jsem šla s nimi. Chova

Měla jsem za sebou manželství s psychicky narušeným mužem. Když jsem sebrala sílu ho opustit, byla jsem přesvědčena, že s chlapy už navěky končím. Jenže ne nadarmo se říká „odříkaného chleba největší krajíc“. Na svatbě neteře jsem ho potkala. Láďa hrál na kytaru, zpíval a celý večírek pěkně rozjel. A tím mě dostal. O tom, jak mu to slušelo a jak voněl, ani mluvit nebudu. Příliš jsme spěchali

Cítím se pořád jak svázaná. I po letech si v sobě nosím těžké břemeno vzpomínek, které mě svírají a brání mi volně dýchat. Ale chci to změnit! Pevně doufám, že se to povede. Dětství, které jsem prožila, bylo jako nekonečný maraton strachu a nejistoty. Můj otec býval v práci skoro pořád, ale když byl doma, jeho nálady byly nevyzpytatelné. Stačilo, abych se na něj jen podívala, na ten jeho výraz

Když se probírám starými vzpomínkami, vždy se mi sevře srdce nad svatební fotografií. Právě na této fotce jsme s Marií byly ještě jako dvě sestry. Seděly jsme spolu od první třídy a hned se z nás staly nejlepší kamarádky. Když se Marie poprvé zamilovala, prožívala jsem to s ní, jako bych vzplála sama. Protože měla přísné rodiče, kteří ji ven pouštěli jen se mnou, dělala jsem jí krytí. Dokonce j

Mladší sestra byla krásná a zábavná. Měla desítky nápadníků, zatímco o mě nikdo nestál a zdálo se, že se nevdám. Vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Pomalu jsem se smiřovala s nepopulárním údělem staré panny, která bydlí s rodiči ve velkém staromódním bytě, s otcem hraje po večerech karty nebo šachy a s matkou kouká na seriály a romantické filmy. Byla jsem nenápadná šedivá myška, pravý o

Vyrůstala jsem na samotě u lesa, v zimě jsem občas doplnila blízký krmelec senem. Nakonec jsem se dočkala velkého vděku. Od narození jsem až do svých šestnácti let žila v domku na samotě u lesa spolu s mladšími sestrami a rodiči. To prostředí jsem milovala, ráda jsem seděla na zahradě, četla si, učila se nebo jen tak pozorovala přírodu. Na louce za plotem se procházela lesní zvířata. Někdy blíz

Každý to tehdy znal, chodili jsme všichni stejně oblečení a toužili po džínách z Tuzexu, nebo alespoň znát nějakou skvělou švadlenu. Bylo mi dvacet let, když jsme dostali s manželem garsonku na sídlišti a už nemuseli s malým synem Jendou bydlet u našich. Nebyla jsem právě šikovná hospodyňka. Občas jsem manželovi zaprala košili nebo malému připálila pleny žehličkou. Máma říkala, že jsem nemehlo

Dlouho jsme byly kamarádky, pak se jí ale začalo dařit. Nemohla jsem se dívat na to, jaká nespravedlnost to je. To místo i toho chlapa jsem měla mít já! Už od základní školy jsme byly nejlepší kamarádky. Naše životy se vyvíjely dost podobně. Jedna si našla kluka traktoristu, druhá zámečníka. Oběma nám vztahy vydržely dva roky a oběma se rozpadly během jediného týdne. Pak jsme jedna druhé brečel

Dcera měla z prvního vztahu nemanželské dítě a posléze se jí narodila další nemanželská holčička. Musela jsem zasáhnout a najít dětem tatínka! Otce svého prvního dítěte poznala naše Hanka na horách. S kamarádkami se vypravily na Slovensko si zalyžovat. Moje dcera Hana se tam zapletla se Slovákem, který na horské chatě pracoval. Když zjistila, že je s ním těhotná, dozvěděla se, že je ženatý a má

Když jsem se tehdy ocitla na zapadlém venkově, cítila jsem se strašně osamělá. Pak se ale objevil někdo, kdo mě té samoty zbavil. Po rozvodu jsem se, skoro ani nevím jak, nejspíš z trucu, ocitla na zapadlém venkově, ač jsem byla tělem i duší holka z města. Bylo to peklo. Utíkala jsem sama před sebou, ale poté, co jsem zakotvila v příšerné chalupě, jsem došla k závěru, že jsem měla utéct raději