Hrozně jsem ho milovala, toužila jsem s ním založit rodinu a žít šťastně až do konce života. Už jsem nedokázala čekat a chtěla si ho pojistit. Bylo mi téměř čtyřicet. Po neúspěšném manželství, které mi zasadilo citovou ránu, jsem zůstala sama s dcerou Alenkou. Žila jsem dlouhé roky bez partnera a měla co dělat, abych zvládla rodinu uživit. Když se v práci objevil nový kolega Jiří, nepřikládala

Markéta trpěla chorobným strachem z pavouků, much, brouků a kobylek. Nemohla jsem si pomoct, občas jsem nějaké zvířátko přinesla do práce. Každý máme nějakou tu svou fobii, moje kolegyně Markéta se příšerně bála pavouků a veškerého hmyzu. Dokázala předvést hysterický záchvat, ječela jako pominutá a dlouho se třásla. Ten neuvěřitelný výstup mě fascinoval. Nikdy jsem neviděla někoho tak vyvádět,

Nikdy bych nevěřila, jaké schopnosti to zvíře má. Byl to naprosto výjimečný tvor. Málem jsme začali věřit, že musel být kdysi člověkem. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala na vesnici, dlouho jsem měla přístup ke zvířatům jako k užitkovým tvorům. Nikdy jsem je nepovyšovala na úroveň člověka. Když jsem se dozvěděla, že jedna z našich věhlasných léčitelek vlastní králíka, který je vtělením Amadea M

Bála se, že se už nikdy nevdám a zůstanu na ocet a rodina bude mít ostudu. Její intriky mi přinesly životní pokušení, kterému jsem neodolala. Vytýkala jsem matce, jak je trapné, že mi neustále vodí domů svobodné mládence ze širokého okolí. Maminka pořádala večírky a pikniky, abych se konečně vdala. „Proboha, je ti třicet!“ Lomila rukama. Tehdy bylo jasné, že když se dívka do dvaceti let nevd

Ještě v září může být voda na koupališti příjemná, a tehdy tomu tak doopravdy bylo. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem tam chodila. Léto si podávalo pomalu ruku s podzimem, ale maličké koupaliště v našem městečku ještě nezavřelo. Bylo totiž krásně. Tak krásně, až to lákalo ke koupání. A čistá, až překvapivě teplá voda, vůně dřevěných převlékacích kabinek, vyhřátých sluncem, nádherné staré líp

Doktoři zaveleli, že se děda musí šetřit, dávat na sebe pozor. Byl však velice neukázněný pacient a dělal si, co chtěl, na doktory kašlal. Jsou chvíle, kdy si řeknete: ještě včera jsem byl šťastný, ale nevěděl jsem o tom. Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Totéž platí o nemocech. Děda byl jako řípa, vsadili bychom se, že se dožije nejméně sto dvaceti let, a zemře-li, pak při prá

Ten den jsem se zdržela u babičky a dědečka, když jsem šla domů, byla už tma. Kráčela jsem kolem řeky. Byla hustá mlha a já najednou nevěděla kudy dál... Vkamnech praskala suchá polena, tak krásně se sedělo v kuchyni poblíž. Moji prarodiče, u kterých jsem byla na návštěvě, rozsvítili světlo. Večer začalo drobně mrholit. Dědeček vyprávěl příběhy ze svého mládí, naslouchala jsem jim se zatajeným

Náš televizor se porouchal, tak nám stará sousedka nabídla, že nám dá svůj starý. Od té doby se v naší domácnosti děly moc zvláštní věci... Nebyli jsme na tom finančně dobře. Jako každý, kdo v manželství začíná. Zařízení do bytu jsme dostali od známých a počítali s tím, že si postupně pořídíme věci nové. Šlo to pomaleji, než jsme si představovali, a tak se nám televize od rodičů porouchala dřív

Byla jsem postavena před drtivou skutečnost. Měla jsem se rozloučit se životem. Vsadila jsem na přírodu, a ona mi pomohla. Takové zprávy se děsí každý. Když si vás lékař posadí před sebe, podívá se vám zhluboka do očí a řekne, že máte zhoubný nádor a metastázy, říkáte si, že to přece nemůže být pravda. V mém případě to ale byla krutá realita. Bohužel už ani operace podle lékaře žádné zázraky

Dokázala jsem vycítit smrt. Stala jsem se postrachem okolí. Všichni se mě báli! Přitom jsem byla ještě dítě. Jako dítě jsem byla nazývána sýčkem rodiny. Jakmile jsem si na některého z příbuzných náhle vzpomněla a měla tendenci jej rychle navštívit, bylo všem jasné, že má dotyčný namále. Už jako malá jsem prý měla ty schopnosti. Dodnes se v rodině vypráví příhoda, která se stala v době, kdy mi b