S rodinou jsme bydleli na malé vsi, kde se všichni znají. Jednoho dne jsem tam uviděla někoho cizího. Chtěla jsem ho pozdravit, jenže neznámý mi pořád unikal. Když se zastavil před domem nejstaršího obyvatele vesnice, přeběhl mi mráz po zádech. Vesnička, kde jsme žili, byla malá. Všichni jsme se znali z různých venkovských zábav. V létě jsem se vracela z procházky a zahlédla před sebou zvláštní

S přítelem jsme toužili po vlastním bydlení. Abychom si mohli náš sen splnit, museli jsme na čas bydlet u jeho rodičů. Když jsme byli s přítelem Luborem pět let spolu, začali jsme řešit otázku společného bydlení. Do té doby jsme byli v podnájmu a nelíbilo se nám, že „vyhazujeme peníze oknem“. Přece jen naše měsíční splátka nebyla zrovna malá a věděli jsme, že podobné peníze bychom platili i za 

Po osmi společných letech štěstí a dvou dětech dostalo naše manželství jednu velikou trhlinu. Pomalu, ale jistě ho zabíjel stereotyp a nuda. Z kanceláře jsem chodila většinou rovnou domů. Když už se zdálo, že si na ten kolotoč denních povinností a stereotyp zvyknu, udeřil blesk z čistého nebe. Do práce nastoupil nový kolega. Jmenoval se Petr. Byl šarmantní, okouzlující, pozorný, byla s ním legr

Našla jsem ji v maminčině šatní skříni na starém kabátě. Nebyla jen zvěstí o úmrtí v rodině. Jak si ji někdo navlékl, někdo z rodiny zemřel. Ten odér vanoucí ze šatníků mojí maminky jsem měla ráda. Cítila jsem v nose silné pošimrání od kožešin, které se mísilo se slabším pachem plstěných kabátů. „Mami, koho je ten velký černý kabát, vždyť takový ty nenosíš?“ ptala jsem se, když jsem poprvé spat

Cožpak se někdo může divit, že jsem zahořkla? Jak by mohla být neprovdaná, opuštěná ženská s dítětem šťastná? Zamračená osoba, zlá jako saň. Vsadila bych se, že tak mě vnímá okolí. A taky nepřející, zahořklá a lakomá. Jenomže co vědí spokojení lidé o nešťastných duších, kterým ani nezbude nic jiného než obléknout si masku nepřístupné babizny? Ať mě radši pomlouvají a nenávidí, všechno je lep

Moje sestra kdysi nešťastně porazila autem na silnici mladé děvče. Od té doby ji začaly pronásledovat noční můry. Až vědma jí teprve pomohla. Se svou sestrou Ivetou jsem měla moc hezký a kamarádský vztah. Byla o dva roky starší, ale nikdy mezi námi nevznikala sourozenecká řevnivost. Hrály jsme si na zahradě, běhaly po lese, později, když jsme byly na střední, tak jsme si radily a svěřovaly jedn

Každý vztah projde krizí, neznám nikoho, komu by se to nestalo. Snažím se přesvědčit dceru, aby vzala na milost Davida, který ji má rád. S Davidem žije moje dcera osm let. On pracuje v počítačové firmě a ona je manažerka supermarketu. Vztah jim vždy hezky fungoval. Pak ale začala mít podezření, že David někoho má. A to ji dohnalo až ke slídění v jeho počítači. Na ploše objevila tabulku „Poko

Nedokázala jsem se smířit s tím, že mi malý synek zemřel. Jeho pokojík byl stále stejný a hračky do něho pořád přibývaly. Až se jednoho dne u mé postele objevil přízrak. Od té chvíle uplynulo mnoho let. Hledala jsem ten správný dárek v oddělení hraček velkého obchodního domu, kam jsme se vypravili společně s manželem. „Tahle stavebnice se bude Matýskovi líbit. Je nádherná!“ zvolala jsem nadšeně

Být matkou samoživitelkou a mít pět dětí je peklo. Bylo to nad moje síly, u okolí jsem ale pochopení neměla – máš, co jsi chtěla! Bylo mi devatenáct, když jsem se musela vdávat, na cestě byl nejstarší Petřík. S Jurajem, mým manželem, jsem se znala jen pár měsíců. „Rodina má být velká,“ vykřikoval neustále. Dva roky po Petrovi přišla na svět Janička. Po ní Hanička. V pětadvaceti jsem měla tři

To červené víno z jeho saka už nikdy nepustilo. Možná je to znamení, že i naše láska v nás zůstane napořád. Pevně v to doufám. Byla jsem na svatbě své dobré kamarádky, ale více než krásná nevěsta, která mě pochopitelně dojala už ráno, mě zajímal sympatický ženichův svědek. Ten den jsme se viděli poprvé a hned mě vedl k oltáři. Jak poetické. Žádná romantika v tom ale nebyla, nám svědkům nezbý