Vždycky jsem byla toho názoru, že zvíře se do malého bytu nehodí. Dnes ale vidím, že může mít přímo léčivý efekt. Já i můj muž jsme oba celý život strávili v panelových domech na sídlišti. Vždy jsme žili pouze ve městě, žádné příbuzné s chalupou u lesa či někde na vsi jsme neměli. A v tomto duchu vyrůstala i naše dcera Jana. Porcelánová princezna, městská holka, která nebyla nikdy na táboře, an

Psala jsem nepřítomné mámě dlouhé, smutné dopisy. Někdy jsem si představovala, že se konečně vrátila a že jsme si padly do náruče. Máma byla dobrodružka, táhlo ji to bůhvíkam, a bylo jí úplně jedno, že má doma malé dítě. Kdepak, sudičky se ke mně nezachovaly právě mile. Tátu jsem nikdy nepoznala a máma neměla špetku smyslu pro rodinný život. Vydržela to se mnou do mých čtyř let. Potom se pod zá

Byla jsem svobodná matka a nebýt hodné sousedky, byla bych na všechno sama. Paní Anežka dělala mé holčičce náhradní babičku. Moje malá dcera toužila po babičce. Paradoxně ji měla, ale příliš moderní. Zatímco jiné babičky nosívaly tepláky a šátky, pletly na vnoučata a nemyslely na nic jiného než na rodinu, naše byla jiná. V dnešní době by to možná nebylo až tak divné i babičky si chtějí užívat ž

Strýc říkával, že ten starý obraz je prokletý. Časem jsem sama pochopila, proč. Vysával naši rodinu jako upír a přinášel všem jen samé neštěstí. Do důchodu mi scházelo jen několik let, když moje stará teta zemřela a odkázala mi několik hezkých věcí. Mezi nimi byl i obraz, který jsem milovala. Vždycky, když jsem byla u ní, tak jsem se na něj se zalíbením dívala. Všimla si toho, a proto jsem ho d

Hrnul se do naší řady těsně poté, co zhasli v sále a měl začít film. Usadil se vedle mě. Cítila jsem tu čerstvou hlínu a ten vlezlý chlad, který z něho šel...! Tenhle příběh mi vždy vytane v mysli, jako by se to stalo včera. Venku lilo jako z konve. Nejlepší chvíle na to, strávit dvě hodiny v kině. Dodnes si pamatuji dlouhé fronty na lístky, kdy byl člověk napnutý do poslední chvíle, jestli fil

Seděla jsem v domku svých prarodičů a vzpomínala. Najednou jsem uviděla známé brýle a nasadila si je. V tom vešli do dveří – babička i dědeček. Na dědečkově pohřbu říkala smířená babička, že ani ona už na světě dlouho nebude, že si ji její muž brzy povolá k sobě. Ta slova mě děsila. Tím spíš, že babička nelhala. Dědečka přežila jen o pouhý měsíc. S jejich smrtí jsem se vyrovnávala těžko. S prar

Když jsem vylezl na půdu, přihnala se strašlivá bouřka. Dobře jsem viděl, když se zablesklo, jak stará figurína otevřela oči. Jako by náhle ožila. Opřel jsem se do dveří, vedoucích na půdu. Měl jsem od dědy přísný zákaz tam lézt. A možná právě proto jsem vystoupal po starém, dřevěném žebříku vzhůru. Uvnitř panovalo příšeří. Uzounká ulička mezi starými „krámy“ mě dovedla k přednímu vikýři. Hled

Aleš je sice milý kluk, jeho rodiče ho ale neskutečně rozmazlili. Nemá žádné povinnosti ani žádné zájmy. Sedí jen u počítače, knihy nečte, nikam nechodí. Co z něj asi vyroste? Nikdy jsem si nemyslela, že by se tohle mohlo v naší rodině přihodit! Aby někdo z našeho rodu nečetl knihy, nezajímal se o kulturu, nesportoval... Všechno to přišlo až s Alešem, mým prvním, a zatím jediným vnukem. Dcera s

Byli jsme tak poklidný dům! Ten se ale stal během chvíle válečnou zónou. Lidé, kteří se sem nastěhovali, dělají jen samé problémy a naschvály. Do toho činžovního domu na moc hezkém místě jsme se nastěhovali jako mladí manželé, vychovali v něm děti a těšili se, že ve svém bytě také v klidu dožijeme. Dům byl plný skvělých lidí. Se všemi jsme se znali, pomáhali si, přáli si na Silvestra v parku př

Žila jsem jen pro své dítě. Syn se ale nakonec oženil do ciziny a já zůstala sama. Nikomu jsem najednou nescházela... Syn Jáchym byl pro mě vším. Od jeho osmi let jsem ho vychovávala sama. Jeho táta, můj muž, se zabil v autě. Manžela jsem milovala, a tak jsem žádného dalšího muže nechtěla. Byl tady náš syn a já musela být máma i táta v jednom. Syn byl hodný, měli jsme hezký vztah. Opuštěná