Nejsem žádný zarputilý abstinent. Ale to, co předvádí moje snacha, je vážně i na mě moc. Helenka mi přišla otevřít. „Ahoj, babi, pojď dál,“ vítá mě, v náručí mimino. Našeho Románka. A vítat mě přišel ještě Péťa, který šeptá a dává si prst na pusu. „Pššš, babi, maminka spí. Moc by se zlobila, kdybychom ji vzbudili.“ Ustrašeně se otáčí směrem k ložnici, kde přes dvě postele leží natažená Eva, moj

Děsivá místa, o kterých se vypráví, mohou mít pravdivý základ. Ocitli jsme se v pasti a s příchodem noci se začaly dít strašné věci! Když jsem se před lety rozvedla, našla jsem si nového přítele. Jmenoval se Radek. Na rozdíl od mého bývalého manžela, který měl v oblibě především koukání na fotbal a vysedávání s kamarády v hospodě, byl velmi aktivním člověkem. Výlety jsme si zamilovali Rad

Milá a hodná ženská se změnila v lítou saň. Chybělo jí jablko, které z větve její jabloně utrhl můj manžel. Ani ho nedojedl a vypukla válka! U nás na vesnici se všichni znali od nepaměti. V domcích bydleli už naši rodiče a možná i ti jejich. Nejinak tomu bylo i s naší sousedkou. Už naše mámy byly kamarádky a my spolu chodily do školy a potom i do učení. Dělily nás necelé dva roky, tak jsme spol

Vymyslela jsem si přítele, abych měla kamarádkám o čem vyprávět. On se ale najednou zjevil a přilepil se mi na paty. Ivana jsem si vymyslela, abych měla pokoj od kamarádek. Každá z nich měla už kluka, jenom já zůstávala sama. Proto jsem si vymyslela pana Dokonalého. Přesně jsem jim popsala, jak vypadá. Vysoký, štíhlý, urostlý, se širokými rameny. Pozorný, kupující mi dárky a chodící se mnou

Dostala jsem nápad, jak si hezky přivydělat. Svěřila jsem se kamarádce, ale ta neváhala a předběhla mě. Místo mě vydělává ona! Malý důchod a neustále rostoucí náklady na bydlení mě donutily přemýšlet, jak si přivydělat. Mám štěstí, že mi zdraví ještě stále slouží, skoro nic mě nebolí a energie mám prakticky na rozdávání. Také ale doma nelenoším, to jsem si zakázala. Chodím pravidelně cvičit,

City dávají našemu životu smysl ve chvílích, kdy svádíme těžký boj s osudem. Nová láska mě přesvědčila, že i na vozíku může být život krásný. Měla jsem za sebou poměrně bouřlivé mládí. Dvakrát jsem bohužel otěhotněla s tím nepravým a po druhé interrupci mi lékaři sdělili, že děti už nikdy mít nebudu. Mateřské sklony a touhy u mě nikdy nebyly na prvním místě, takže jsem se s tím brzy vyrovnala.

Přestěhovali jsme se před lety z Prahy na vesnici. Ve městě se už nedalo dýchat, všude hluk a plno aut. Právě se rozmáhala ta móda satelitních městeček, jenomže já, rodilá městská holka z Holešovic, do něčeho takového nechtěla. Připadalo mi, že se to podobá přestěhování na sídliště. Něco takového už nám hrozilo, když se stavělo metro, a tehdy se rodiče křižovali, aby náš dům nepostihla demolice

Byl to danajský dar. Teta nám ten přístroj věnovala, když jsme byli mladí a bez peněz. Ta televize byla plná záhadných malých modrých bytostí. Každý to nejspíš zná, když v mládí začíná. Byli jsme šťastní, že se nám podařilo získat malou garsonku. Zařízení do ní jsme zdědili od příbuzných, a doufali, že až vyděláme nějaké peníze, zařídíme si domácnost po svém. Čekali jsme ale, že to půjde rychle

Naše holčička byla podle mě daleko krásnější než obdobná děvčátka jejího věku. Vnesla nám do života pocit štěstí, spokojenost a klid. Bylo to opravdu hrozné období. Jako kdyby se z ráje stalo peklo. Brali jsme se tak zamilovaní, tak plní iluzí, a najednou jsme byli postavení před skutečnost, s níž jsme si ani jeden, ani druhý nevěděli rady. Vlastně jsme ani neuměli být na sebe naštvaní, celá

Chodíme denně nakupovat do koloniálu, nemladá už dcera a její stará matka. Vlastně je nám spolu dobře, anebo si to zkrátka aspoň zdatně namlouváme. Matka a já – o tom by se dal napsat román. Milovala jsem ji, zároveň jsem jí měla plné zuby. Věděla jsem, co mi provedla. Věděl to celý okres. Četla jsem to v očích lidí, kteří nás míjeli, když jsme šly nakupovat do koloniálu. Š edesátiletá dcera