City dávají našemu životu smysl ve chvílích, kdy svádíme těžký boj s osudem. Nová láska mě přesvědčila, že i na vozíku může být život krásný.
Měla jsem za sebou poměrně bouřlivé mládí. Dvakrát jsem bohužel otěhotněla s tím nepravým a po druhé interrupci mi lékaři sdělili, že děti už nikdy mít nebudu. Mateřské sklony a touhy u mě nikdy nebyly na prvním místě, takže jsem se s tím brzy vyrovnala. Po třicítce jsem ale začala pochybovat, jestli se ubírám správným směrem.
S každým dalším rokem, který mi přibyl, se zvětšovala moje panika. Opravdu chci zůstat sama? Všichni zajímaví a slušní muži už byli ženatí nebo zadaní. Stačilo by mi tehdy bývalo málo: najít si partnera, se kterým bych si mohla užívat život a necítit se osamoceně. Osud si pro mě ale přichystal mnohem horší průběh.
Osudná diagnóza
Kolem pětatřicátého roku jsem začala trpět nezvyklými pocity únavy. Dost mě to zaskočilo, protože jsem do té doby byla hodně temperamentní a plná energie. K tomu se přidaly problémy se zrakem a bolesti hlavy. Řešila jsem to dlouhým spánkem, ale můj stav se nezlepšoval.
Až když mě oči opravdu hodně trápily, šla jsem k očnímu lékaři. Ten mě poslal na neurologii. Dozvěděla jsem se tvrdou diagnózu: mám roztroušenou sklerózu. Zpanikařila jsem a přečetla jsem všechny knihy a články, co jsem kde o této zrádné nemoci našla. To, co jsem se dozvěděla, mě srazilo na dno.
Dostala jsem nějaké léky a řadu doporučení ohledně stylu života. Poctivě jsem brala prášky a všechno dodržovala tak, jak jsem měla. Delší dobu jsem pak žila normálním životem jako ostatní lidé, jen s neustále utajovaným strachem z toho, co bude. A taky v podobě silné únavy a velké slabosti.
Necítila jsem nohy
Když mi bylo jednačtyřicet, už dávno jsem nemyslela na to, že bych si mohla najít nějakého muže pro život. Jednoho dne jsem na ulici omdlela a musela jsem být hospitalizována. V nemocnici jsem si poležela skoro čtvrt roku a ke své hrůze jsem od prvních dnů nemohla vůbec hýbat dolními končetinami. Také prognóza lékařů nebyla moc optimistická.
Chtěla jsem, aby mi věci říkali na rovinu, ale bylo hrozně těžké je unést. Ve dvaačtyřiceti letech jsem pak skončila v invalidním důchodu. Byla jsem na dně, říkala jsem si, že život skončil. Ujišťovali mě sice, že moje odkázání na vozík nemusí být definitivní, i když se nemoci nikdy nezbavím. V té době mi na tom ale už nezáleželo.
Nenechal se odehnat
Když se mi ozval Luboš, jeden z mých dávných partnerů z mládí, odpověděla jsem mu, ale nenapsala jsem, jak na tom jsem. Jednoho odpoledne nečekaně zazvonil u mých dveří. První reakcí, kterou jsem v jeho očích četla, byl pochopitelně šok.
Chtěla jsem, aby odešel a málem jsem se rozbrečela. Nenechal si to vymluvit. Zůstal a já po počátečním studu a nedůvěře pochopila, že láska opravdu nezná čas a překážky.
Zase vnímám radost a štěstí
Luboš mě navštěvoval čím dál častěji. Najednou jsem zase měla pro co a pro koho žít. Určitě právě to se nejvíc projevilo na částečném zlepšení mého zdravotního stavu. Mohla jsem se čas od času znovu postavit na nohy, a když jsem se příliš nepřemáhala, zvládla jsem přejít pokoj.
Později, když mě Luboš vezl venku na procházce, jsem dokázala stát bosýma nohama v trávě a vnímat, jak může být život i za těchto podmínek krásný. Luboš je se mnou dodnes a já jsem mu za to vděčná. I když se život zachová krutě, vždy je šance na nějaké zlepšení…
Romana Z. (56), Brno
