Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h

Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje

Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse

Někdy se stane, že maminka odejde dřív, než bychom čekali. Ta moje zemřela v šedesáti letech. Pak se mi o ní začal zdát sen. Jednoho dne přišla smutná zpráva, že moje maminka a babička mých dvou synů už není mezi námi. Velice těžko jsem se s tím vyrovnávala – a tu najednou zasáhla vyšší moc. Nebo co to vlastně bylo? Silné pouto S maminkou jsme měly skvělý vztah, možná i proto, že mě měla

S manželem jsme byli před lety na služební cestě v Německu a druhý den jsme měli dál pokračovat vlakem. Naše plány nakonec změnil děsivý sen. Pokud nám hrozí vážné nebezpečí, dobré síly nám mohou poslat poselství, které plně oceníme až se zpětnou platností. Sama jsem něco takového zažila, takže vím, o čem mluvím. Varování před katastrofou Během spánku můžeme obdržet zprávy, které bychom n

Když můj milovaný dědeček před dvaceti lety zemřel, rozezněl se v mé hlavě jednou za rok zvuk. Pokaždé na výročí dědova úmrtí. Na dědu mám jen krásné vzpomínky. Hrával na harmoniku, já jako malá před ním stála, a zatímco tahal vzduch do nástroje, já mačkala klávesy a tlačítka. Když jsem trochu vyrostla, daroval mi děda maličkou harmoniku. A začali jsme trénovat. Bohužel jsem nezdědila hudební s

Jsem matka, babička a svědkyně bolesti, která svazuje naši rodinu jako jedovatý břečťan. Můj syn, kdysi veselý kluk s plány do budoucna, se stal stínem sám sebe. Bylo mu sedmnáct, když jsme poprvé zaznamenali změny v jeho chování. Do té doby byl Marek, náš jediný syn, velmi citlivý mladík, který kolem sebe šířil dobrou náladu a byl duší každé společnosti. Miloval fotbal a škola mu šla snadno

Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu. Ta

Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to stane. Vdala jsem se z lásky, opravdu z lásky. A pak jsem se zamilovala do jiného a zničilo mi to život. S Jirkou jsme se znali od střední. Brali jsme se velmi mladí. Postavili jsme společně za podpory našich rodin dům a vychovali dceru. Život plynul jako klidná řeka. Jenže časem jsem si začala všímat, že jsem někde ztratila samu sebe. Pracovala jsem ja

Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př