Roky jsem žila v blažené iluzi, že mám nejlepší kamarádku. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme radosti i starosti, smály se, plakaly, pomáhaly si. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi vrazí kudlu do zad, a už vůbec ne, že mi ji tam bude zarývat celá léta, aniž bych to tušila. Před pár týdny jsem se dozvěděla pravdu. Můj manžel měl dlouhodobý poměr. A nebylo to s někým neznámým, s nějakou ná

Se smrtí mého milovaného Pavla jsem se nemohla dlouho smířit. Až jednoho večera, kdy jsem na něj vzpomínala, se přihodilo něco nečekaného. Manžel před časem prohrál boj s nemocí. Byl láskou mého života. Smířila jsem se s tím, že dožiji sama. Nikoho jiného jsem k sobě nechtěla. Ukázalo se však, že mě měl Pavel tak moc rád, že nedokázal opustit náš svět. S Pavlem jsem strávila téměř čtyřicet let.

Když mi bylo dvacet pět let, postihla mě tragédie. Jela jsem jako robot a nemyslela jsem, že mě potká ještě něco krásného. Když jsem před třemi lety slavila své padesáté narozeniny, trochu jsem bilancovala svůj život. V jednom jsem měla a mám jasno – mám vedle sebe opravdu výjimečného člověka. Chlapa, který mě vždycky podržel a sdílel se mnou těžký osud. Nikdy jsem nebyla moc sentimentální, ale

Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu. V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží. Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za příklad svému životn

Už jste někdy slyšeli o černém kuřeti, které nosí smůlu? Říká se mu plivník a není vůbec jednoduché se ho zbavit. Naše babičky se před ním křižovaly. Vždycky mi to přišlo k smíchu, když jsem viděla svou prababičku, která byla velice pověrčivá, jak se každou chvíli a před kdečím křižuje. I před černým kuřetem. To mi přišlo zvlášť legrační! Také pradědeček si před ním jednou odplivl a ještě zahra

Dodnes nevíme, kdo byla ta žena na babiččině pohřbu. Byla jí neuvěřitelně podobná. Každopádně probudila špatné svědomí v našem strýci. Babička měla čtyři děti. Strýc Ivan zemřel při autonehodě, když mu ještě nebylo ani dvacet let. Pak byla moje maminka Anna a po ní její sestra Marie, nejmladší ze sourozenců byl strýc Josef. Ten byl nejen rozmazlený, ale hlavně velmi vychytralý. Ještě za živo

Všichni jsme mého muže Rudolfa léta považovali za tichého stydlína. Pak jsem se nestačila divit, když jsem zjistila, kolik jeho dětí po světě běhá. Inu, tichá voda břehy mele! Náš vztah byl v začátku hodně rozpačitý. Rudolf vysedával ve studovně naší knihovny, kde jsme já dělala knihovnici. Přišel, sotva pozdravil, když se mnou mluvil, tak celý zčervenal. Působil dojmem stydlivého ňoumy. Vůbec

Tu zimu se mě držely snad všechny nemoci a nedaly se setřást. Už jsem byla moc vyčerpaná. Když přišlo jaro, cítila jsem se jako spráskaný pes. Je neuvěřitelné, jak dokáže člověka oslabit psychika. Uvědomila jsem si to ten rok, kdy mě stíhalo jedno neštěstí za druhým. Že to má všechno na svědomí moje nešťastná a k smrti vyčerpaná duše. Podzim tehdy vrazil do mého života drsně. Zemřela má mladší

Ta hrdlička se k nám dostala náhodou, hnízdo srazil na zem náš kocour a já se o raněné mládě postarala. Teď už žije s námi. Náš domek stojí na okraji Prahy. Psa na hlídání jsme si pořídili hned, jak jsme se do domku nastěhovali, a k němu ještě kocoura, kterému jsme dali jméno Macek. Už od začátku je jak z divokých vajec, lítá po celé zahradě a se psem je nejlepší kamarád. Takže je u nás od z

Byla jsem přesvědčená, že mám dobrou imunitu a pevné zdraví. Najednou mě ale skolilo jediné bodnutí, i když jsem jich do té doby zažila mnoho. Nikdy jsem neměla žádnou alergii. Jsem odolná holka původem z vesnice, takže různá hmyzí bodnutí, pyly, nebo trávy mě nechávaly dlouho chladnou. Do nasušeného sena jsem mohla skákat s rozběhem a válet se v něm bez následků. Mám prostě skvělou imunitu