Žiju v malé vesnici u Tábora, v domě, kde jsme vyrostly s mojí sestrou Lenkou. Dům je starý, s křivými podlahami a zahradou plnou růží. Lenka je o pět let mladší a vždycky byla ta veselá duše, která tančila na vesnických zábavách a zpívala, až se sousedi smáli. „Ireno, život je na to, aby se žil!“ říkávala, když jsme jako děti běhaly po loukách. Po svatbě se odstěhovala z našeho domu za manžele

Už jsem toho za svůj život viděla hodně, ale takovou ženskou, jako je Jarmila, jsem ještě nepoznala. Bydlela jsem na malém městě, v klidné ulici, kde se všichni znají a mají tu rádi svůj klid. Ten jsme tu ovšem měli jen do chvíle, než se přistěhovala ona. Byla to žena, která dokázala svým jazykem a chováním rozvrátit celou naši komunitu. A to vše jen pro svoji zábavu. Byla to prostě bezcitná

Možná mi ten dopis mohl změnit život. Pisatel se do mě zamiloval a chtěl mě lépe poznat. Bohužel mu k tomu chyběla kuráž. Ráda bych tímto apelovala na muže, aby, pokud napíší milostné psaníčko dámě svého srdce, nezapomněli na podpis. Ono to potom dělá neplechu, ty nepodepsané milostné listy. Kdysi strašně dávno jsem jeden takový, napsaný na stroji, našla ve schránce. Na obálce chyběla známka, p

Byla jsem čerstvě rozvedená, žádného muže jsem nechtěla ani vidět. Jediný, kterého jsem vzala na milost, byla figurína ve výloze. Říkala jsem jí Adam. Upřela jsem na něj se zalíbením oči. „Tohle je chlap mého života!“ prohlásila jsem, klečíce ve výloze obchodu s textilem, kde jsem aranžovala novou výlohu. Poplácala jsem figurínu po rameni a svému nápadu se zasmála. Od mé kamarádky, která mi pom

Ztratila jsem se v mlze i s vnučkou, stalo se to v lese nedaleko zříceniny. Najednou jsme začaly potkávat divné lidi v historických kostýmech... Zaslechla jsem mnoho příběhů o hradech, kde se to duchy jen hemží. Dokonce znám dva lidi, kteří mi přísahali, že v těch místech zažili něco podivného. Moc jsem těm povídačkám nevěřila, až se mi jednou něco takového stalo. Přivezla jsem si tenkrát na pr

Ta žena vypadala zoufale. Běhala po parkovišti a hledala své dítě. Našel jsem ho, vděku jsem se ale nedočkal. Naopak jsem se nestačil divit. Vyšel jsem s nákupním košíkem ze supermarketu a byl svědkem šílené podívané. Před obchodem, kde parkovaly pestrobarevné zástupy aut, pobíhala a naříkala mladá žena. Působila zmateně a chaoticky. A hlavně hrozně zoufale. Samotné její oblečení nahrávalo tomu

S každým dnem jsem cítila, jak mi ubývají síly. Lékaři měli jasno ‒ lepší už to nebude. Já však věřila, že se stane zázrak, že se zase vzchopím. Bývala jsem vždy tak zdravá a plná síly. I ve věku, kdy už moje vrstevnice ztrácely elán a energii, já měla pocit, že ještě můžu skály lámat. Ale jednoho dne zničehonic udeřila strašlivá únava, bolest hlavy a celého těla, hlavně kolena mi najednou nech

Moje úžasná kočička Didi mě léta provázela životem. Ve chvíli, kdy cítila, že brzy nadejde její čas, se postarala o svého nástupce. Nebyla jsem nadšená z toho, že si děti prosadily kotě. Přinesly ho z útulku. Kočička Didi se u nás rychle zabydlela. Rázem byla paní domu ona. Spala s námi v posteli a byla tak mazaná, že se naučila pouštět si dokonce čerst­vou vodu z kohoutku. Dlouhých osmnáct let

Svého vnuka moc miluju. Je celý můj syn, i když někdo tvrdí, že je po snaše. To ale není pravda. Vojta je chytrý a bystrý hoch, to o jeho mámě říct nemůžu. Adéla mi nesedla od první chvíle, kdy jsem ji uviděla. Zatímco můj jediný syn Richard studoval práva, ona byla jen zdravotní sestra. Nepracovala ani v nemocnici, ale v ordinaci praktického lékaře. Doufala jsem, že ta zamilovanost syna přejde

Dokud mě zvala k sobě domů, líbilo se mi to. Hostila mě a mejdany u ní byly fajn. Jenže pak jednou chtěla totéž po mně. A to se mi nelíbilo. Po skončení střední školy jsme si s kamarádkou Hanou řekly, že se budeme i nadále vídat a navštěvovat se. Ona si záhy našla přítele, ke kterému se nastěhovala. Měl hezký, velký byt na kraji našeho města. Já si našla malou garsonku, kde jsem bydlela většino