Normální člověk se sotva těší na konec prázdnin. Když mi bylo sedmnáct, loučila jsem se v té depresivní době s Tomášem a brečela jsem. Vzpomínám si, jak těžce jsem vždycky nesla, když končily prázdniny. A nejhorší ze všeho to bylo v době, kdy jsem se zamilovala do Tomáše. Bylo mi sedmnáct, jemu o rok víc. Byla jsem naivní, venkovská dívenka, on světem protřelý lufťák z velkého města. Umírala js

Moje rodina byla chudá a nikdo z ní neměl ani maturitu. Já ale toužila po lepším životě, což mi začali brzy závidět a házeli mi klacky pod nohy. Od dětství jsem snila o tom, že to v životě někam dotáhnu. Jakmile jsem ale vyslovila nějakou svou představu, setkala jsem se s hurónským smíchem nebo s posměšky. Říkali mi, že jsem naivní, budu makat na poli nebo v kravíně jako všichni z rodiny. Měla

S manželem jsme nadšení houbaři, a přesto se nám stalo, že jsme se jednou otrávili. A stačilo k tomu udělat jedinou, ale zato fatální chybu! O prázdninách k nám jezdí pravidelně vnoučata. To osudové léto bylo Davídkovi šest a Karolínce deset. Toho roku bylo tolik hub, že se na ně mohlo chodit s nůší. Vnoučata chodila každý den s námi a vždy jsme přinesli dva košíky plné hub. Většinu z nich jsme

Byla jsem tehdy matka samoživitelka a koukala, kde bych ušetřila. A tak jsem si nechala dobře poradit. Ta rada mě nakonec přišla draho. Po rozvodu jsem se odstěhovala na vesnici, kde bylo levnější bydlení, a děti vozila autem do školy ve městě, kam jsem chodila do práce. Když jsem se vzpamatovala z toho, že mě manžel opustil, musela jsem kvůli dětem fungovat. A hlavně myslet více na finance. Je

Přišla jsem se naposledy rozloučit s domem své babičky. Myslela jsem si, že je prázdný. Nebylo tomu ale tak. Krysy se připlížily a obklíčily mě. Zasáhnout musel náš pes! Tento příběh se stal před mnoha lety, když jsem byla ještě studentkou. Ocitla jsem se v situaci, která i mě, otrlé děvče z hor, vyděsila, a zároveň mi potvrdila starou pravdu, že pes je nejlepší přítel člověka, dokáže vycítit n

V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d

Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila. Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo vče

Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života. Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé

Byla jsem doma sama. Bouřka řádila a vichr nám rozbil okno. Najednou se přede mnou objevila temná postava dívky. Déšť hrozil po celý den, ve vzduchu byla cítit bouřka. Do topolů před domem se opřel vítr. Domek jsme koupili s manželem teprve nedávno. Stál kousek za městem. Autem jsme měli všechny služby v dosažitelné blízkosti. Snažila jsem se udělat z domku náš pelíšek, který se měl co nevidět

Ten obraz byl kýč, se kterým jsme se nechtěli nikomu chlubit. Rychle jsme ho ale vraceli na jeho místo. S manželem Vaškem jsme si pořídili chaloupku, takový domek na severu Čech, kde jsme si naplánovali pobývat v důchodu. To léto před pěti lety jsme se pustili do malování. Domek stojí na pozemku, kde se nachází i velká stodola. Už roky ji nikdo nevyužívá, ale její mohutná stavba přidává celému