Bylo stylové zamilovat se, zrovna když se blížil nejkrásnější měsíc v roce. Ale ke svatbě, kterou jsem si tak přála, vedla ještě dlouhá cesta. Nějak jsem neměla na kluky štěstí. Byla jsem tichá a neprůbojná, spíš taková šedivá myška, na rozdíl od kamarádek, které oslňovaly vodopády zlatých či rusých vlasů a energickou povahou. Moji rodiče, a zejména babička, která u nás bydlela, těžce nesli, že

Tak už to mezi dětmi bývá. Kluk s nadváhou je často terčem posměchu vrstevníků. Můj vnuk Davídek tak už asi ztratil veškeré sebevědomí. V našem rodě jsme na tom všichni stejně. Jako děti jsme byli baculatí, dobře živení. Až někdy kolem třináctého roku jsme začali rychle růst a tak nějak jsme se z té tloušťky vytáhli. Nabírat jsme pak začali zase až po padesátce. Tak to prostě u nás bylo po gene

Naše Karolínka byla vždycky tak poslušná a opatrná! Nikdy by nejela na kole bez helmy. Jen jednou to udělala a málem se stala velká tragédie. Byli jsme běžná rodina. S manželem a dcerou jsme jezdili kaž­dé léto na aktivní dovolenou za krásami naší země. Kola byla naší vášní. Bez nich jsme nejeli ani o víkendu na chalupu. Jakmile bylo Karolínce osm, odvážili jsme se s koly i do zahraničí. Nik

Nemohli jsme uvěřit svým očím, kdo to na dvorku vyjídá misku našemu psovi. Byl to lišáček, a byl tak malý a úplně opuštěný! Že se nám po vesnici v noci procházely lišky, o tom jsme věděli. Kdo neměl psa, ale zato vlastnil slepice, tomu občas zavítaly do kurníku. Toho jsme se my nebáli, protože slepice ani jinou drůbež jsme nechovali. Po smrti maminky jsme se zvířaty skončili, já na to nebyla, v

Byla to zlomyslná hříčka osudu? Ve vztahu jsem měla léta jasno, jenom partner se svatbou stále otálel. A pak jsem se najednou nechtěla vdávat já! V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy si nebudu vědět rady s vlastním životem. Vždycky jsem měla všechno dopředu naplánované. V lásce jsem nezažívala žádné bezmyšlenkovité vzplanutí, že bych přes růžové brýle tupě zírala na partnera

Tak dlouho jsem se s bratrem hádala o ten malý domek, až jsem ho získala. Jenže ne na dlouho. Shořel a v něm i vzpomínky na celý život. Bylo to místo, které pro nás rodiče přestavěli, protože doufali, že tam budeme s bratrem a našimi rodinami. Jenže brácha ho chtěl vždy jen pro sebe. Tvrdil, že má větší rodinu. A co já? Pro mě to místo také bylo důležité. Byl to náš domov, kde jsme vyrůstali

Půlnoční procházka v lese nám připadala jako skvělý nápad. Když jsme se ale vrátili domů, v jednom z telefonů jsme našli něco děsivého. Byl to nápad, který začal jako legrace. Skupina přátel, několik lahví vína a noční túra lesem. Nic, co by se dalo považovat za extra nebezpečné. Věděli jsme, že to bude trochu strašidelné, ale zároveň to byl ten typ dobrodružství, který máme rádi. Les v noci vy

Pronesla ta podivínská žena svá slova ve vzteku, nebo skutečně spatřila tragickou budoucnost mojí kamarádky? Dá se zabránit nepřející věštbě, kterou nám někdo sdělí? Kdysi jsme s kamarádkou nevěřily, že by se taková šílená věc mohla opravdu stát. Předpověď z mládí Po své zkušenosti si ovšem myslím, že se některé věštby mohou naplnit. Krutá předpověď z mládí byla bohužel pravdivá! Všechno

Na trhu jsem si vyhlédla pěkné křeslo. Když jsem se do něj doma usadila, rychle jsem usnula. Brzy mě ale vzbudil nepříjemný sen. Před pár lety jsme byli s přítelem Martinem na víkend v Berlíně. Navrhl mi, abych si na zdejším trhu vybrala dárek. Na první pohled jsem se zamilovala do starožitného křesla a odvezla si ho domů. Jenže pak jsem zjistila, že v něm do minuty usínám a mám divné sny. Mart

Na začátku to vypadalo jako skvělý nápad. Na dovolenou vyrazíme s našimi přáteli a všemi dětmi, které spolu vyrůstaly! Jako cíl jsme si vybrali Sardinii. Cesta je to sice daleká, ale jeli jsme třemi auty, která se pro jistotu držela pohromadě. Pronajali jsme si na čtrnáct dní velký dům u moře, s bazénem, zahradou a dostatkem prostoru pro všechny. Plán byl jednoduchý: odpočívat, užívat si slu