Na porevoluční podvody jsem nebyla připravená. Nechala jsem se zlákat výhodnými nabídkami a naletěla. Dnes už ničemu nevěřím, můj muž také ne. Dodnes jsem jako Alenka v říši divů z toho, čeho všeho jsou schopni podvodníci. Na začátku devadesátých let se vyrojily různé firmy, které nabízely lákavé předváděcí akce. Manželovi se to tehdy náramně zalíbilo, nosil domů různé letáky, kde nás zvali na

Naše městečko zřejmě obcházejí keltští druidové. Nikdo tu nejde raději po setmění ven. Žádný člověk je sice neviděl, věříme na ně ale všichni. Celý život bydlím na místě, kde na nedalekém kopci stávalo keltské hradiště. I když městečko žije moderním životem, zvláštní energie z dob pohanů se tu koncentruje. Například do restaurace u náměstí není radno chodit po půlnoci. V té době se tam citelně

Kdysi zde prý býval a jeho voda léčila. Pak ten pramen zmizel. Objevil se až po mnoha letech. Byla to živá voda? A kdo byla ta žena, kterou babička nazývala vílou? Ráda vzpomínám na pramen vody skrytý v kapradí v blízkosti mého rodného domu. Věřila jsem, že je kouzelný, a chodívala jsem si k němu omývat obličej. Takové prameny totiž přinášely podle různých pověstí nejen krásu, ale také zdraví.

Tonoucí se stébla chytá, a já ze zoufalství doufala, že mi pomůže léčivý obraz. Nakonec ho pro mě namalovala naše malá Kačenka. Před časem jsem si pořídila jeden z obrazoobjektů jistého českého malíře, aby mě léčil a pomáhal překonat zdravotní problémy, do kterých jsem se dostala. Tento výtvarník se totiž počítá mezi naše současné přední zástupce medikament artu a jeho obrazoobjekty údajně vyza

Žila jsem už dlouho v nefunkčním manželství, ale stále jsem se nemohla odhodlat k rozvodu. To se stalo až po srazu se střední školou, kde jsem potkala svou dávnou lásku. Dvacet let jsme se s Mirkem neviděli. Setkali jsme až na jednom srazu se střední školou. Předtím jsme ani on, ani já na srazy nechodili, ale najednou, samozřejmě aniž jsme se domluvili, jsme se tu oba ocitli. Od začátku jsme

Otěhotněla jsem v jednadvaceti, budoucí tatínek utekl, a tak jsem vychovávala Marušku sama. Přehnaně jsem ji hlídala, aby nedopadla jako já. Zůstala jsem s dcerou sama. Otec mojí dcery práskl do bot, když jsem mu svěřila, že čekám miminko. Domnívala jsem se, že si radostně padneme do náruče, namísto toho sykl, jako by se škrábl o rezavý hřebík. Vyskočil z lavičky, jako by to byla horká plotna,

Seznámila jsem se s mladším mužem a trochu jsem se toho obávala. Co když mu budou vadit moje vrásky a kila navíc? Ovdověla jsem a zůstala sama s dospívající dcerou. Byla nešťastná, otcova smrt ji zdrtila, do toho s ní lomcovala puberta. Zhoršila se ve škole, chodila pozdě domů, toulala se bůhvíkde. Byla jsem na prášky. Radost žádná Někdy mě napadlo, že takhle to bude napořád: budu osamělá

Nikdy jsem nebyla z těch, kteří si stěžují. Vždy jsem měla naději. Jenže ta nyní vyhasla. Začalo to nevinně. Píchání v kloubech, únava, taková ta „zima do kostí“, co se člověk snaží rozchodit. Ale nešlo to rozchodit. Přišlo to plíživě, jako by se tělo proti mně pomalu obracelo. Diagnóza byla rychlá, revmatoidní artritida. Jak mi lékaři vysvětlili, moje vlastní tělo vlastně napadá, ničí samo seb

Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude chybět školní zvonek. Ten ostrý, protivný zvuk, co ukončoval hodiny a začínal přestávky. Celý život jsem učila na základní škole. Český jazyk a dějepis. Měla jsem ve třídě své království – tabuli popsanou křídou, štosy sešitů, a hlavně oči dětí, které na mně visely. Někdy z povinnosti, jindy se zaujetím. Ale byly tam. Byla tam odezva. I když jde o cizí lid

Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na stěnu, kde kdysi visely dětské kresby. Dnes tam je kalendář. Mé dny plynou stejně. Jen tiše, bez rytmu. Venku prší. Déšť stéká po skle jako slzy, které už nemám sílu vyplakat. Ono i plakat je zbytečné. Dospěla jsem k tomu, že některé věci už prostě jen jsou, jiné zmizely. Je stáří, zmizely radosti z let dávno zpět. Píši na stole, který pamatuje víc než já