Na schodišti mě pronásledovaly kroky a záhy jsem před sebou zahlédla i stín. Kdo nebo co to bylo, dodnes netuším. Bylo mi tehdy dvacet let, studovala jsem a bydlela s rodiči v sedmipatrovém domě. Vlastnili jsme byt v šestém podlaží a já se při cestě dolů ráda prošla po schodech. Jsem odmala hodně aktivní, takže mi nevadilo, že se trochu proběhnu. Výtah mimo provoz Venku tenkrát vládl sych

S manželem jsme zažili to nejhorší, co může rodiče potkat. Ve třech letech nám zemřel syn. Po čase jsme se rozhodli pro další dítě. Máme za sebou s manželem tragický zážitek. Ve třech letech nám zemřel na leukémii syn Honzík. Dlouho jsem se bála znovu otěhotnět, protože ten strach, že bych mohla přijít i o druhé dítě, mě zcela paralyzoval. Potřebovali jsme čas Po Honzíkově smrti jsme si d

Je všeobecně známé, že vyvolávání duchů je riskantní. Když mi ale zemřela teta, kterou jsem milovala, rozhodla jsem se pro spojení s ní. Bála jsem se, proto jsem o vyvolání duchů dlouho přemýšlela. Přečetla jsem si na toto téma mnoho článků a nakonec jsem se rozhodla, že se pokusím ducha mé zesnulé tety Zuzany vyvolat. Myslela jsem si, že se mi to nepovedlo, a tak jsem to celé hodila za hlavu.

Moje kamarádka věřila na duchy. Prosila mě, abych si něco zjistila o starém domě, kam jsem se měla stěhovat. Já se tomu ale jen smála. Když mi kamarádka vyprávěla, že má doma duchy, klepala jsem si na čelo. Myslela jsem si něco o povídačkách a o tom, jak chce na sebe strhnout pozornost. Klára se ale nikdy nedala, a jednou dokonce řekla: „Počkej, až se ti někdy něco takového stane. Budeš mluvit

Najednou se objevil na mém okně. Díky tomu kocourkovi jsme se po letech usmířily s mou sestrou. Zvířata jsou zkrátka někdy chytřejší než lidi! Odbíjela šestá hodina ranní, udělala jsem si kávu a zasněně se usadila na židli. Mou pozornost náhle upoutal stín, který se mihl přes okno. Lekla jsem se. Co to bylo? Asi se mi to zdálo, usoudila jsem. Vtom jsem ale slyšela skřípot na okenním skle. Ro

Trpěla jsem těžkou depresí a ztrácela chuť žít. Nikdo mi nedokázal pomoci, ale najednou přišel podivný sen. Zaplašil všechny démony v mé duši na poslední chvíli. Svůj život jsem tehdy viděla jako totálně zpackaný. Nejtěžší deprese na mě doléhaly kolem třetí hodiny ráno, když děti spaly. Seděla jsem v kuchyni na židli a žít mě nebavilo. Jako magnet mě přitahovaly všechny nože v příborníku i p

Našla jsem ho v parku, prsten, který zdánlivě nikomu nepatřil. Potom se v mém životě začaly dít zázraky. Měla jsem poměrně náročné dětství, rodiče se rozvedli, když jsem byla malá a maminka musela hodně pracovat, aby mě a sestru udržela na studiích. Přála si, abychom obě vystudovaly vysokou školu. Sestra ale po maturitě otěhotněla a vdala se, maminčino přání tudíž zůstalo na mně. Když jsem p

Už jako dítě jsem zažívala něco, s čím si žádný z dospělých nevěděl rady. V mém pokoji něco bylo. Něco, co jsem označovala za zlou energii. Celý život bydlím v témže bytě. Kdybych mohla, hned z něj odejdu, protože se v něm od narození necítím dobře. Je v něm něco, co mě kdysi děsilo a nedovolilo mi to v klidu spát. Vše se změnilo až ve chvíli, kdy jsem otěhotněla. Jenže pak se můj problém přene

Mé sestře Míše nikdo nevěřil, že za ní v noci někdo chodí. Bylo lehké říct, že má jen bujnou fantazii. Až později jsem pochopila, že nelže. Tento příběh je o mé mladší sestřičce Míše a zesnulé babičce. Setkaly se v době, kdy už babička nežila. Mrzí mě, že jsme tehdy Míše nevěřili. Nakonec jsem na vlastní oči viděla něco, co ve mně navždycky zůstane. Její smrt nás bolela Tehdy mi bylo dese

Mluvila jsem s kamarádkou a dočkala jsem se záhadného překvapení. Myslela jsem si, že nám někdo ruší signál. Pravda byla mnohem zajímavější. Hanka byla, a vlastně stále je, moje kamarádka od dětství. Zažily jsme toho spolu spoustu. Vždy byla jako moje sestra. Důvěřovaly jsme si, svěřovaly jsme se jedna druhé navzájem skoro se vším a také jsme si pomáhaly, pokud to bylo jen trochu možné. Čast