Vždy jsem se líbila chlapům, ale po dvou porodech jsem se se svou figurou mohla rozloučit. Přibrala jsem a kila nechtěla jít dolů. Pak přišel do mého života Drex. Když jsem čekala první miminko, byla jsem nekonečně šťastná. Ale taky jsem si začala všímat toho, že pro chlapy jsem se stala neviditelnou. A to pro mě byl šok. Do té doby jsem byla holka s nosánkem nahoru. Třídní krasavice. Jenže

Kolegyni jsem považovala za svůj vzor. Nakonec jsem zjistila, že za líbivou fasádou se skrývá zlá a zákeřná osoba, která se ničeho neštítí. Anna byla sociální pracovnice, stejně jako já. Pracovaly jsme společně na oddělení péče o seniory. Na začátku naší spolupráce jsme si rozuměly skvěle. Byla vnímavá, empatie z ní přímo sršela, a především měla vždy dobré rady, jak se postarat o pacienty. A j

Myslela jsem, že jsem ve své samotě našla přítele. Bohužel to byl člověk, který ze mne jen vysával energii. Bylo to naprosto nesnesitelné. Už jsem byla v důchodu a dny mi plynuly pomalu. Ale v klidu. Pak se ale přistěhoval soused. Byl o mnoho let mladší než já, ale nějak jsem si k němu rychle vytvořila přátelský vztah. Neměla jsem velký okruh přátel, každý měl své rodiny, takže jsme na sebe nem

Rozloučení s milovanou babičkou mnou zacloumalo. Než odešla na věčnost, cosi důležitého mi zašeptala. Byla to hluboká pravda. Zásadně jsem se ne­účastnila třídních srazů. V hloubi duše mi to bylo líto, protože jsem chodila do školy ráda a po mnohých spolužácích se mi stýskalo. Ale po Lídě nikoli. Lídu jsem nenáviděla od třetího ročníku, kdy mi surově přebrala kluka. Já husa jsem jí ho představi

Náš děda byl skvělý člověk. Dřel se i v důchodu, aby se co nejlépe postaral o mě. O byt, v němž jsem vyrostla, jsem ale po jeho smrti rychle přišla. Dědeček přišel do Prahy z moravské vesničky krátce po válce. Potkal mou babičku a zamiloval se. Byl to člověk velmi šikovný, který se ve světě neztratí, tak dokázal získat v jednom z domů nedaleko centra starý byt, ruinu, ze které vybudoval obyvate

Už jako dítě jsem občas simulovala, abych se ulila z nějaké domácí práce. Vždycky mi to prošlo. Stejnou taktiku jsem zvolila i v zaměstnání. Jako malé dítě jsem bývala poměrně často nemocná. Maminka mi v mnohém ulevovala, i když jsme měli velký dům, zahradu a mnoho zvířectva. Měla jsem ještě dva starší sourozence, kteří všechno odpracovali za mě. Přiznávám, byla jsem rozmazlená, a to už mi zůst

Václava jsem zprvu znala jen z Jitčina vyprávění. Byl to podle ní ten nejbáječnější kluk pod sluncem, urostlý, vtipný a bystrý. Přiznávám to nerada, ale přebrala jsem kluka kamarádce. Dobře vím, že se to nedělá, ale bylo to zkrátka silnější než já. Zprvu jsem ho vůbec neznala, jen z jejího vyprávění. Podle Jitky byl Václav ten nejúžasnější kluk pod sluncem, vysoký, štíhlý, hezky se oblékal, s k

Chlapi se vdavekchtivých žen bojí jako čert kříže. Tedy alespoň ti, s nimiž jsem chodila. Jeden za druhým přede mnou prchali. Postupem času jsem pochopila, že na to jdu špatně. Asi jsem byla skutečně přehnaně vdavekchtivá. Po rodině a dětech jsem toužila od třinácti. Často jsem o tom mluvila, nejspíš jsem s tím byla otravná. Rodiče se mým úvahám smáli, ale babička, ta to brala vážně a moc se z 

Hlídali jsme tu fretku neradi, naši sousedé nás ale přemluvili, když jeli na dovolenou. Kousala, škrábala a v noci dělala rámus. Stala se ale nakonec naší hrdinkou! Naši sousedé měli doma fretku. Říkali jí Matylda. Oni sami si ji nepořídili, domů ji tehdy přinesla jejich dcera Zdenička, už ani nevím odkud. Dva roky s ní všude chodila, venku na vodítku, aby se fretka proběhla. Ta udělala vždycky

Když se člověk přistěhuje na nové místo, měl by se snažit, aby byl se sousedy zadobře. I dobře míněný skutek se ale může obrátit proti vám! Na vesnici jsme se přistěhovali krátce po tom, co se narodil náš druhý syn Hynek. Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly ve zdravém prostředí. Byla jsem zdravotní sestra, v nemocnici jsem pracovala dva a půl roku, pak jsem šla na mateřskou. Můj muž byl autome