Zhubnout se mi sice nepodařilo, ale zato jsem našla štěstí tam, kde bych ho nikdy nečekala. A bylo tak sladké... Hrozně ráda si dávám novoroční předsevzetí, byť se mi zatím nepodařilo splnit ani jediné. Jednou už jsem k tomu byla ale opravdu blízko. Bylo mi osmnáct, když jsem si s příchodem nového roku řekla, že musím něco dělat se svou figurou, která už pomalu začínala připomínat slavnou Vě

Jsem vdaná už třicet let a mám milence. S tím by nebyl problém. Bohužel mě s ním zahlédla moje kolegyně a od té doby mě vydírá! S manželem jsme spolu roky a máme dvě děti. Nemohu říct, že by naše manželství bylo problémové, je normální s běžnými radostmi i starostmi. Naučili jsme se spolu žít, i když jsme každý jiný, v mnoha věcech máme i rozdílné názory. Manžel je zodpovědný, má smysl pro pořá

Na to, že má můj manžel bokovku, jsem přišla docela brzy a on se tím ani netajil. Kupodivu mě to nijak zvlášť nezasáhlo, spíš se mi ulevilo. Můj příběh je dost netradiční. S manželem jsme stejný ročník a on byl vždycky velmi náruživý, s tím jsem si ho i brala. Zpočátku mi to vyhovovalo, ale jak léta běžela, moje intimní potřeby trochu slábly. Rozdílné představy Pak děti odrostly, odešly z

Se Zdenou se známe od dětství. Myslela jsem, že ji dokonale znám. To, že v ní dřímá tak strašná nenávist vůči lidem, jsem však netušila. Znám ji dlouho a vždycky jsem ji považovala za svou kamarádku. První třída základní školy, první lásky, první průšvihy. Na to se nezapomíná, stejně jako na první opravdové kamarádství, které mezi námi vzniklo. Dnes jsme v důchodu a občas zajdeme na kafíčko.

Když jsem byla mladá, byly v módě krátké vlasy. Okolí na mě tlačilo, abych se ostříhala. Pochopila jsem, že to byl nekalý záměr. Když jsem přišla do gymnázia, několik studentů ze starších ročníků mě na chodbě oslovilo. „Ty to budeš mít s Lízinou těžký!“ říkali mi. „Nenávidí dlouhé vlasy!“ Nebrala jsem ta slova vážně. Skutečnost, jak se záhy ukázalo, byla ale mnohem horší. Do třídy vstoupila

Ta ženská mě vysávala. Pořád si jen stěžuje. Už jsem z ní byla strašně unavená. Nezbylo mi nic jiného, než jí přihrát jinou oběť. Měla jsem prostě pech! Seděly jsme v kanceláři jen my dvě. Ona starší než já, a to jak věkem, tak i služebně. Od začátku jsem měla z kolegyně rozporuplné pocity. Nikdy se neusmála, nikdy nezažertovala. Tvářila se nepřístupně, nicméně měla povinnost mne zaučit, a t

Malé dítě má různá přání. Mezi ta moje patřila jedna věc, které jsem se nesměla ani dotknout. V dospělosti jsem si ji po smrti babičky vydupala. Když jsem byla malá, často mě hlídala babička. Ráda se obklopovala krásnými věcmi, které jí připomínaly její mládí. „Na tu vitrínu nesahej, ty věci v ní jsou vzácné a mohly by se rozbít,“ nezapomínala mi babička při každé příležitosti upozornit, abych

Můj Tonda byl vždycky velký jedlík. Pak se ale po letech ozvaly zdravotní problémy. Dieta udělala z mého muže smutného člověka. Tonda si mě nejspíš vzal proto, že jsem kuchařkou z povolání. Líbilo se mi, jak mu chutná, tak jsem na něm nešetřila. Sváteční oběd měl u nás často až deset chodů, čímž jsme se přiblížili středověké hostině na zámku. Ovšem u nás nesnědená jídla neputovala k poddaným

Když se s Kamilou a se mnou zastavil výtah mezi patry, řekla mi něco, co mě donutilo k zamyšlení. Řekla mi, že mi závidí. Výtah loudavě klesal do přízemí, kde jsem čekala. Když jste pospíchali, bylo lepší jít po schodech. Byla to stará rozhrkaná krabice. Teď zrovna jsem nepospíchala. Potřebovala jsem si spoustu věcí v klidu promyslet. Hlavně tu nejdůležitější: Jak zařídit, abych směla zůstat

Čas se zpátky vrátit bohužel nedá a já v životě udělala hodně chyb. Tou největší ale bylo, že jsem vlastně nežila podle sebe. Tedy až donedávna. Rozhlížím se po mé vlastní zahrádce. Ano, to slovo vlastní hodně zdůrazňuji. Je mi dvaasedmdesát a toužila jsem po ní celý život. Stejně jako po opravdové a velké lásce a mnoha dalších věcech. Jenže pořád jsem musela dělat něco jiného, a hlavně pro jin