Radek byl můj starší bráška. Velký ochránce. Měla jsem v něm oporu. Po celý život. Bohužel ten jeho. Radek byl jiný než puberťáci v jeho věku. Nikdy jsem nevycítila, že jsem otravný harant, když mě musel pohlídat, jít se mnou na pouť, vyzvednout ze školy, zatímco by mohl běhat venku s kamarády. Nejmilovanější bráška Když jsem se narodila, tak se prý tatínka stále ptal, kdy se půjde podíva

Nikdy jsem nebyla přelétavá, první vážnou známost jsem prožívala v jednadvaceti letech. Mužům jsem ale moc nedůvěřovala. Určitě to bylo špatným vzorem v podobě mého otce. Ten dost pil a ženami pohrdal. Vlastně jsem nikdy nepochopila mámu, že celý život snášela jeho manýry a šílený životní styl. Úplně mě děsilo, že mě něco podobného jednou taky potká. Takže jsem se držela dost zpátky a chlapy mo

Se Zdeňkem jsme se dlouho pokoušeli o dítě. Nešlo to, a tak jsme začali uvažovat o adopci. Náhodou jsme se setkali s Radečkem. A bylo rozhodnuto! Na pár chvil... Je pořád tam. Zrovna nedávno jsem na ni narazila. Uklízela jsem a opatrně ji míjela. Krabici, kterou jsem 20 let neotevřela. Jsou tam fotografie. Plno vzpomínek. Na štěstí, které jsme s Radečkem prožívali. Na dobu, kdy jsme si malovali

Ze řízení auta jsem měla vždycky respekt, ale všichni mi tvrdili, že se to dá hravě naučit a zvládnout. Už první jízda mě přesvědčila o opaku. Bylo mi řečeno, že budu dobrá řidička. Když jsem se do autoškoly pustila, byly to nervy pro všechny okolo. Testy jsem udělala bez chybičky. Jenže to není to nejdůležitější, člověk musí uměl tu plechovou obludu zkrotit. Jízdy jsem zvládla s odřenýma ušima

Libor byl má velká láska a nechtěla jsem o něj přijít. Proto jsem se odhodlala k něčemu, čeho dnes lituji. Spraví se to ještě někdy? Libora jsem poznala na vysoké škole, byl o dva roky starší. Už tehdy se mi moc líbil. Zaujal mne tím, jaký byl gentleman. Když jsem si totiž jednou zapomněla ve škole poznámky a vracela jsem se pro ně, byl to právě on, kdo mi pomohl dostat se dovnitř, jelikož v bu

Věděla jsem, jak moc nás maminka s tatínkem milují, a proto jsem jim mnoho let namlouvala, že je můj bratr zdravý, šťastný a má se dobře. Jako malá jsem ke svému bráškovi Mirkovi vzhlížela jako k velkému vzoru. Také rodiče se v něm viděli, pro tátu to byl borec, ze kterého jednou bude velký sportovec nebo odborník, kterého si budou všichni vážit. Já jsem byla ta druhá, ze které bude maximáln

Moji rodiče už oslavili zlatou svatbu. Vždy měli krásný vztah a já si vždy představovala, že si budu žít stejně šťastně jako oni. Osud tomu chtěl jinak. Zlatou svatbu rodiče oslavili už před třemi lety, ale pořád ji mám před očima. Byla to ohromná sláva, na které se sešla celá vesnice. Já to obrečela. Kolem mě jsou samé šťastné páry, jen já jsem nikdy na muže neměla štěstí. Všichni kolem sla

Dostala jsem se do nečekané situace. Když jsem podědila psa, chtělo se mi plakat. Netušila jsem, jaké štěstí mě v podobě chlupatého tvora ještě na stará kolena potká! Na stará kolena jsem si pořídila přítele. No, to je možná trochu nadnesené. Byl to soused. Ale trávili jsme spolu veškerý volný čas, jezdili na výlety, a dokonce i na dovolenou. Zdeněk neměl děti, byl sám, což bylo fajn, ale jednu

Rodiče si prý nevybíráme, ovšem děti si můžeme vychovat. Říká se to. Realita je ovšem jiná, někdy krutá. Je to těžké přiznat. Možná si i já sama nechci připustit, že jsem zklamala, něco podcenila ve výchově. Znáte to. K vlastním dětem je člověk shovívavý. A já to nechala dojít až moc daleko. S mužem jsme měli hezké manželství a naší dceři Peťulce jsme chtěli dopřát. Takže jsme byli hodně času v

Okolí si myslí, že mám šťastný život, protože se stále usmívám. Ale i mne potkala zklamání, o kterých nemluvím… Jsem taková povaha, přiznávám. Možná je to tím, že nechci svým smutkem obtěžovat. Možná si vážím toho, že i když mi život také přinesl nelehké chvíle, stále jsou na tom mnozí hůře. Ale i já mám momenty, kdy si o samotě popláču, někdy nevím, jak dál, dostala jsem spoustu ran od lidí, k