Stačil jeden večer při svíčkách, stará harmonika a rodina. Tehdy jsem pochopila, že ke štěstí stačí málo. Venku napadl první sníh a náš starý dům na kraji vesnice promrzal tak, že jsme po ránu viděli vlastní dech. Okna byla zevnitř zamlžená a pod dveřmi táhlo tak, že jsem tam večer cpala staré hadry. Můj muž tehdy pracoval dlouhé směny v továrně a domů chodil unavený, ale nikdy si nestěžoval. V

Seděla jsem u kuchyňského stolu, dívala se na telefon a zmocňovala se mě panika. Bylo půl sedmé ráno a dcera stále nezvedala telefon. To samo o sobě nebylo nic zvláštního, Markéta byla vždycky velký spáč. Jenže teď měla dítě. A právě ten den měla přivézt vnuka brzy ráno, protože ji čekalo vyšetření a my s manželem měli hlídat malého Matýska. Když se dlouho neozývala, začala jsem být nervózní.

Byla jsem na tom lépe, než ostatní děti. Osud to tak vykouzlil, že jsem měla tatínky dva, oba mě milovali a já je také. Jednoho ale o trochu víc. Nechodila jsem ani do školy, když začaly být hádky mezi otcem a matkou na denním pořádku. V důsledku toho jsem jako dítě byla raději, že se nakonec rozešli. Po jejich rozvodu jsem měla dva domovy. Jeden u matky a druhý domov byl u otce. Oba se o mě do

Děti člověk vychovává tak, aby pro sebe jednou, až tady jejich rodiče nebudou, mohly fungovat jeden pro druhého jako opora. U nás to však selhalo. Ale spletla jsem se. Skutečné peklo začalo ve chvíli, kdy se z mých dětí, které kdysi usínaly v jedné posteli s propletenýma rukama, stali dva cizí lidé, kteří se nenávidí tak vytrvale, až mi to hlava nebere. Místo klidného podzimu života se tak každ

Jsem sama a kladu si otázku, zda mě k samotě nepředurčilo už mé dětství, kdy jsem nikoho neměla. Nakonec mě zradil i vlastní otec. Kdysi jsem záviděla všem spolužačkám a nechápala, jak mohou nadávat na své sourozence. Já trpěla pocitem osamění a ve svých představách jsem vozila kočárek, ze kterého se na mě smála moje malá sestřička. Co dělám špatně? Dodnes se snažím přijít na to, kde se v

Život je jako loterie. Vsadíš vše a nevyhraješ, vsadíš pár korun, a vyhraješ milion... Vlastní dítě se mi nevyvedlo, zato s nevlastním si skvěle rozumím. Pod vlivem velké lásky a naprostého okouzlení jsem se v osmnácti zamilovala. Miroslav byl o třináct let starší a měl z předešlého manželství osmiletého syna Tomáše. Bylo mi to jedno, šla jsem si za svým. Přítel se do sňatku nehrnul a do dítěte

Byla jsem dvaatřicetiletá mladá žena a měla jsem před svatbou, když se ke mně donesla ta jobovka. Rozhodla jsem se nesložit ruce v klín. Bylo mi dvaatřicet, když mi máma oznámila, že se s tátou rozvádějí. Vím, že je to nejspíš hrozně směšné, ale prostě jsem se z toho zhroutila. Připadalo mi, že všechno, co jsem doposud žila, byla lež. Moje zdánlivě dokonalé dětství, náš krásný, naklizený dům, v

Vyrůstat bez milovaného otce není snadné. Byla jsem malá holka, když jsem o něj přišla, a donekonečna jsem přemýšlela, kde vlastně je. Když umřel táta, myslela jsem, že to nepřežiju. Aby ne, bylo mi teprve necelých jedenáct. Dospělí, tedy máma, babička, děda, tety, sestřenice a mnoho dalších, se ke mně chovali, jako bych byla mimino. Například babička mi tvrdila, že je táta v nebíčku, a sestřen

Říká se, že rodina je přístav, kde byste měli najít bezpečí před bouřemi okolního světa. Já jsem si to myslela třicet let. Než jsem zjistila, že to může být úplně jinak. Budovala jsem náš domov s pocitem, že zdi našeho domu jsou neprostupné pro jakoukoli zradu. Jenže pak přišlo zemětřesení. A co bylo nejbolestivější? Že ten ničivý otřes nezpůsobil nikdo cizí, ale žena, kterou jsme přijali do ro

Celý život jsem se těšila na to, až „budu mít hotovo“. Až děti odrostou, vystudují a odstěhují se. Malovala jsem si, jak si s manželem konečně užijeme. Plánovali jsme si, jak budeme cestovat, číst knížky, jezdit na výlety a v neděli budeme hostit rodinu u oběda. Jenže realita vypadá úplně jinak. Ocitla jsem se v situaci, pro kterou se v psychologii vžil termín „sendvičová generace“. Všechno