Nerozuměli jsme si, ale před dcerou jsme hráli divadýlko. Předstírali jsme s Martinem, že je všechno v pořádku, a ona tomu věřila. Asi tak po patnácti letech manželství jsme si s Martinem definitivně přestali rozumět. Spoustu varovných signálů jsme zachytili už předtím. Tolik krizí jsme měli! Po roce, po sedmi letech, vlastně pořád. Ale se zaťatými zuby jsme spolu kráčeli životem dál, protože j

Celá naše rodina byla vždy považována za slušnou, poctivou a pracující. Jenže pak stačily geny někoho jiného. Narodil se synovec a je to peklo. Měli jsme pevné zázemí, starali se o sebe navzájem a snažili se žít tak, abychom nikomu neubližovali, naopak spíš jsme pomáhali. Jenže všechno se začalo komplikovat, když si moje sestřenice Klára našla muže, který do naší rodiny nepatřil. I když se pak

Když dnes někomu vyprávím svůj životní příběh, často se setkávám s nevěřícnými pohledy. Lidé mi skoro nevěří. Můj příběh není vymyšlený. Trvalo více než 50 let, než jsem znovu našla svého staršího bratra, kterého mi život vzal ještě v době, kdy jsme byli malí. Přestože jsme každý vyrůstali úplně jinde a naše osudy se od sebe zásadně lišily, v okamžiku našeho setkání jsem věděla, že přede mnou s

Už jsem měla o dceru strach, že si nikoho nenajde. Dívky v jejím věku dávno randily a užívaly si života. Ona ne. Stále jen ležela v knihách a učila se. Moje dcera byla vždy velmi cílevědomá a školu brala vážně. Nejdřív se horečnatě připravovala na maturitu a potom na zkoušky na vysokou školu. Chtěla se stát lékařkou a svému snu obětovala mnoho dní i nocí. Nikdy nás nezklamala Když byla př

Když dnes někdo řekne, že sourozenci by si měli pomáhat, vždycky mě píchne u srdce. Celý život jsem totiž věřila, že rodina drží pohromadě za každou cenu. Není to tak! Nejdéle jsem tomu věřila právě u své sestry. Byla o čtyři roky mladší než já a odmalička si uměla získat všechno, co chtěla. Když jsme byly děti, stačilo, aby se rozplakala, a maminka hned běžela za ní. Já byla ta rozumná. Ta sta

Když moje sestra Alena oznámila, že si pořídila přítele o patnáct let mladšího, maminka málem omdlela. Tvrdila, že je to ostuda a že si z ní ten chlap určitě dělá jen služku. Jenže Alena zářila jako dvacetiletá a nikoho neposlouchala. Na rodinný oběd ho přivedla poprvé v neděli. Jmenoval se Roman, byl usměvavý a pořád Aleně sahal na koleno. Maminka seděla u stolu se sevřenými rty a každých d

Celý život jsem věřila, že mezi ženami by měla panovat jistá sounáležitost. Až do chvíle, kdy jsem poznala pravou bestii. Jmenovala se Renata a byla to má švagrová. Už od prvního setkání jsem cítila, že s ní něco není v pořádku. Usmívala se, ale zároveň každá její poznámka na mou adresu bodla jako nůž. Mluvila sladce, ale každé slovo bylo jako otrávené. Nejdřív to byly drobnosti Když jsem

Nikam jsme nechodili a skoro s nikým se nestýkali. Pochroumané zdraví nás zavřelo doma. Potom se nám ale otevřely zcela nové obzory. Vždycky jsem byla zdravá jako řípa. Nikdy jsem neměla ani neschopenku. Když přišla nějaká menší viróza, úspěšně jsem ji přechodila nebo si vzala pár dnů dovolené. Manžel na tom byl ještě lépe. Ten neměl ani ty chřipky. Proto mě překvapilo, že se situace změnila.

Otec tvrdil, že bude mít z mého bratra smrt. Byl úplně jiný než my všichni na vsi. Měl ambice, chtěl studovat a to mu táta nemohl odpustit. Táta i máma měli, jak se říká, tvrdé palice, často se hádali a já si s nimi nezadala. Snad proto mi táta dával přednost před bráchou, který byl tichý a zakřiknutý. Poprvé se bratr našim postavil, až když končil základku. Oznámil, že půjde na gympl. „Mám

Před několika lety jsem si začala všímat, že se moje vnučka Karolína mění. Přestala být sdílná jako dřív... Karolína byla od malička moje radost. Často byla u mě, povídaly jsme si, chodily na procházky a měla jsem pocit, že si navzájem rozumíme. Byla chytrá, zvídavá a dokázala si získat sympatie téměř každého. O to těžší pro mě bylo sledovat, jak se mezi námi postupně vytváří odstup. Snažila js