Provdala jsem se za mladíčka, kterého jsem málo znala. Jeho otec pil a záhy jsem pochopila, že se alkoholismus dost často dědí. Vdávala jsem se, protože jsem musela, tehdy, za našich mladých let, to byl bohužel častý jev. Zpravidla se vzali dva mladí, nezralí, nezkušení lidé, kteří by správně měli ještě dlouho manželství raději odkládat. Jenomže děcko bylo na cestě, a tak se letělo na radnici.

Tak sebevědomého chlapa svět neviděl! Všechno umí nejlépe, všemu rozumí, hlavně sportu a politice. Přitom si žádnou práci nedokáže udržet. Dcera byla vždycky hodná holka. Nikdy se s nikým nehádala, než by šla do hádky nebo diskuse, raději vždy ustoupila. A protože se protiklady přitahují, našla si bohužel hrozného chlapa. Je o řadu let starší, než ona, jmenuje se Richard a jeho sebevědomí by mu

Sedím sama a poslouchám, jak tikají hodiny. Ty mi daroval před lety můj Jarda. Každý pohyb ručičky mi připomíná, jak čas utíká. Jako mladá jsem se hodně natrápila. Moc jsem toužila po rodině, ale napřed jsem nemohla potkat toho správného muže, a když už jsem na něj narazila, zase jsem nemohla přijít do jiného stavu. Po třicítce už jsem si říkala, že zůstanu bezdětná, že to je můj osud. Závid

Když je vám osmdesát, přestanete mít iluze, že tu budete navěky. Na druhou stranu má ale člověk pořád dost sil na to, aby se dokázal pořádně radovat z maličkostí. Mám za sebou jeden obyčejný život plný drobných starostí i radostí. Potkal mě však velký zázrak: sedm sourozenců. Jsme staří, ale pořád jsme, byť nás život rozesel do celého světa. Na mé osmdesátiny jsme se měli zase všichni sejít

Snacha se tvářila jako neviňátko, mně ale bylo jasné, že hraje levou. Elektřina mi nejde zásadně v době, kdy jsme spolu samy doma. Zase jsem si zalila šálek kávy studenou vodou. Vylila jsem tu blátivou břečku do záchodu, znova zapnula rychlovarnou konvici a ani ťuk. Bohužel už jsem věděla, odkud vítr vane! Chtěla jsem rozsvítit, ale nic. „Hergot!“ zaťala jsem bezmocně pěst a počítala v duchu do

Dokud jsem měla peníze, točilo se kolem mě mnoho přátel a celá rodina. Až když jsem o vše přišla, poznala jsem, kdo je skutečný přítel. Tatínek získal v restituci značný majetek. Jeho bratr už nežil, neměl rodinu, také babička s dědou už byli po smrti, a já byla jedináček. Široko daleko jediná, která to všechno zdědila. Jako dítě jsem měla všechno, protože jsem neměla sourozence. Jen spoustu

Petr byl vždy bystrý, úspěšný a plný energie. Jenže pak se začal pomalu měnit. A jednoho dne prostě zmizel. Petr byl obyčejný kluk. Zvídavý, inteligentní a cílevědomý. Už od mládí bylo jasné, že má velký potenciál a jednou si najde dobrou práci a bude se mít dobře. A přesně to se také stalo. Až mnohem později mi ale došlo, jak obrovský tlak na výkon může člověka postupně zlomit. Najednou se z n

Děti mi už dávno odrostly a obě odešly z domu. Před dvěma lety nám vstoupila do života nemoc, která nás naučila hodně o sobě navzájem. Začalo to telefonátem od Lucie. Hlas měla tichý. „Mami, můžu přijet na víkend? Sama.“ Přijela bledá, s kruhy pod očima. Sedla si ke stolu a řekla: „Mám rakovinu. Na vaječnících.“ Seděly jsme do rána, plakala mi na rameni. Já jsem se snažila být silná, ale uvnitř

Možná jsem už kapánek starší dáma, ale paměť mi pořád dobře slouží. Ráda vzpomínám na doby, kdy byly moje děti malé, a vůbec nejraději s nimi po boku. Žiju v malém domku na okraji vesnice, kde jsem se narodila a kde jsem vychovala i své děti. Rodina se mi časem rozrostla. S mužem jsme měli celkem pět dětí. Tři syny a dvě dcery. Díky nim teď mám spoustu vnoučat a pravnoučat. Den jako malovaný

Když se sestře narodily děti, hlídala jsem je a vychovávala hlavně já. Vyrůstaly s mými dětmi a já všem měřila stejně. Teď o mně šíří pomluvy a lži. Moje sestra Sabina si budovala celý život kariéru. Už v dětství byla jako mladší protežovaná, zatímco všechny povinnosti ležely na mně. Já se musela postarat o barák a babičku, sestra se vydala studovat vysokou školu. Taky jsem chtěla studovat, ale