Celý život jsem věřila, že mezi ženami by měla panovat jistá sounáležitost. Až do chvíle, kdy jsem poznala pravou bestii. Jmenovala se Renata a byla to má švagrová. Už od prvního setkání jsem cítila, že s ní něco není v pořádku. Usmívala se, ale zároveň každá její poznámka na mou adresu bodla jako nůž. Mluvila sladce, ale každé slovo bylo jako otrávené. Nejdřív to byly drobnosti Když jsem

Nikam jsme nechodili a skoro s nikým se nestýkali. Pochroumané zdraví nás zavřelo doma. Potom se nám ale otevřely zcela nové obzory. Vždycky jsem byla zdravá jako řípa. Nikdy jsem neměla ani neschopenku. Když přišla nějaká menší viróza, úspěšně jsem ji přechodila nebo si vzala pár dnů dovolené. Manžel na tom byl ještě lépe. Ten neměl ani ty chřipky. Proto mě překvapilo, že se situace změnila.

Otec tvrdil, že bude mít z mého bratra smrt. Byl úplně jiný než my všichni na vsi. Měl ambice, chtěl studovat a to mu táta nemohl odpustit. Táta i máma měli, jak se říká, tvrdé palice, často se hádali a já si s nimi nezadala. Snad proto mi táta dával přednost před bráchou, který byl tichý a zakřiknutý. Poprvé se bratr našim postavil, až když končil základku. Oznámil, že půjde na gympl. „Mám

Před několika lety jsem si začala všímat, že se moje vnučka Karolína mění. Přestala být sdílná jako dřív... Karolína byla od malička moje radost. Často byla u mě, povídaly jsme si, chodily na procházky a měla jsem pocit, že si navzájem rozumíme. Byla chytrá, zvídavá a dokázala si získat sympatie téměř každého. O to těžší pro mě bylo sledovat, jak se mezi námi postupně vytváří odstup. Snažila js

Celý život jsem pro něj dýchala. Vychovala jsem ho sama, obětovala mu mládí i vlastní štěstí. Pak ale do jeho života vstoupila jiná žena a z mého syna se stal téměř cizí člověk. Honza přišel na svět jednoho parného červnového večera. Byla jsem mladá, vyděšená a šíleně šťastná. A sama na všechno. Celých devět měsíců jsem ho nosila pod srdcem a slibovala mu, že ho budu vždycky chránit. Že tu vždy

Naše rodina byla harmonická. Rodiče spolu žili šťastně, rozdělila je až smrt. Tehdy se i mně změnil život. Zjistila jsem, že nejsem tatínkova... Na pohřbu otce byli všichni jeho známí. Mé oko zbystřilo, když jsem si všimla neznámého muže, který mě neustále pozoroval. Někoho mi připomínal. Ptala jsem se marně svých a otcových známých, kdo to je, nikdo mi nedokázal odpovědět. Rázně jsem k němu vy

Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vychovávala, protože její máma se na ni vykašlala. Nepadla mi do oka. Přesně to jsem si pomyslela, když můj syn Petr přivedl domů Dášu. Nedokázala jsem to vysvětlit. Byla milá, usměvavá a slušná, ale v jejím pohledu bylo něco, co mě zneklidňovalo. Petr byl ovšem bezhlavě zamilovaný, a tak jsem si své obavy ne

Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem žena s nohama pevně na zemi. Když mi letos neúprosně naskočila šedesátka, nepropadala jsem panice. Věk je přece jenom číslo. Mám dva skvělé dospělé syny, Tomáše a Jakuba, na které jsem právem pyšná. Oba mají spokojené rodiny, jsou pracovně zajištění a já si už několik let užívám roli babičky. Když se ženili, dala jsem si jedno předsevzetí: nikdy nebu

Moje snacha Sabina mě vyvedla z představy, že budu mít pěkné stáří a milující rodinu. Po jejím působení nezůstalo nic jako dřív. Když si můj syn Tomáš přivedl domů Sabinu, měla jsem pocit, že si nemohl vybrat lépe. Byla milá, tichá, usměvavá a vždy ochotná pomoci. Nosila mi květiny, vařila mi čaj a oslovovala mě „maminko“. Po smrti manžela jsem byla ráda, že Tomáš našel někoho, kdo ho má rád a 

S každým dalším rokem to bylo horší, a navíc se počet vnoučat zvyšoval. Museli jsme se spolčit s dalšími prarodiči, abychom se z hlídání nezbláznili. Na vnoučata jsme se s manželem těšili. Jak si jich budeme užívat, brát si je na prázdniny. Když se narodil první vnuk, byli jsme štěstím bez sebe, nemohli jsme se nabažit hlídání. Pak přišla vnučka a po ní dvojčátka. Najednou jsme měli doma čty