Já i můj manžel jsme jedináčci a narodilo se nám jediné dítě. Ani jsem nedou­fala, že bude jednou náš dům a zahrada znít dětským smíchem. Až do důchodu jsme si mysleli, že je role jedináčka v našem rodě prokletí. Že to máme v genech. Naše dcera Denisa nám ale předvedla, že tomu tak není. Když nám přivedla svého partnera Béďu, nebyli jsme nadšení. Byl o patnáct let starší a už měl čtyři děti. Ni

Dlouho jsem si vyčítala, že jsem dceři nechávala moc volnosti. Myslela jsem, že právě kvůli mně všeho nechala. Nakonec právě to zachránilo náš vztah. Nikdy jsem nebyla matka, která by dceři říkala, co má dělat. Když si chtěla v pěti letech ostříhat ofinu sama, nechala jsem ji. Když se v patnácti rozhodla obarvit na černo, jen jsem pokrčila rameny. A když po dvou letech odešla z práv, bolelo mě

Když mi vnuk ukázal ve starém albu na fotku malé holčičky a ptal se, kdo to je, musela jsem prozradit jedno tajemství. Držel prst na fotce a divil se: „A proč o ní nic nevím?“ Chvíli jsem mlčela. Pak jsem tiše odpověděla: „To byla tvoje teta Eva. Moje starší dcera.“ Jeho maminka Helena jen překvapeně zvedla oči. O Evě nikdy neslyšela. Zmizela i s penězi Eva byla odjakživa nespoutaná. V se

Zdálo se, že budu mít hezký život. Vdala jsem se, narodil se syn, ale já měla pořád pocit, že to není ono. A tak jsem se hnala dál za ideálem. Když si večer sednu do svého oblíbeného křesla, často přemýšlím, proč jsem nikdy neuměla být dlouho spokojená. Jakmile se můj život uklidnil, začala jsem mít pocit, že mi něco utíká. Dlouho jsem si myslela, že za dalším rohem čeká něco lepšího. Proto

Nerozuměli jsme si, ale před dcerou jsme hráli divadýlko. Předstírali jsme s Martinem, že je všechno v pořádku, a ona tomu věřila. Asi tak po patnácti letech manželství jsme si s Martinem definitivně přestali rozumět. Spoustu varovných signálů jsme zachytili už předtím. Tolik krizí jsme měli! Po roce, po sedmi letech, vlastně pořád. Ale se zaťatými zuby jsme spolu kráčeli životem dál, protože j

Celá naše rodina byla vždy považována za slušnou, poctivou a pracující. Jenže pak stačily geny někoho jiného. Narodil se synovec a je to peklo. Měli jsme pevné zázemí, starali se o sebe navzájem a snažili se žít tak, abychom nikomu neubližovali, naopak spíš jsme pomáhali. Jenže všechno se začalo komplikovat, když si moje sestřenice Klára našla muže, který do naší rodiny nepatřil. I když se pak

Když dnes někomu vyprávím svůj životní příběh, často se setkávám s nevěřícnými pohledy. Lidé mi skoro nevěří. Můj příběh není vymyšlený. Trvalo více než 50 let, než jsem znovu našla svého staršího bratra, kterého mi život vzal ještě v době, kdy jsme byli malí. Přestože jsme každý vyrůstali úplně jinde a naše osudy se od sebe zásadně lišily, v okamžiku našeho setkání jsem věděla, že přede mnou s

Už jsem měla o dceru strach, že si nikoho nenajde. Dívky v jejím věku dávno randily a užívaly si života. Ona ne. Stále jen ležela v knihách a učila se. Moje dcera byla vždy velmi cílevědomá a školu brala vážně. Nejdřív se horečnatě připravovala na maturitu a potom na zkoušky na vysokou školu. Chtěla se stát lékařkou a svému snu obětovala mnoho dní i nocí. Nikdy nás nezklamala Když byla př

Když dnes někdo řekne, že sourozenci by si měli pomáhat, vždycky mě píchne u srdce. Celý život jsem totiž věřila, že rodina drží pohromadě za každou cenu. Není to tak! Nejdéle jsem tomu věřila právě u své sestry. Byla o čtyři roky mladší než já a odmalička si uměla získat všechno, co chtěla. Když jsme byly děti, stačilo, aby se rozplakala, a maminka hned běžela za ní. Já byla ta rozumná. Ta sta

Když moje sestra Alena oznámila, že si pořídila přítele o patnáct let mladšího, maminka málem omdlela. Tvrdila, že je to ostuda a že si z ní ten chlap určitě dělá jen služku. Jenže Alena zářila jako dvacetiletá a nikoho neposlouchala. Na rodinný oběd ho přivedla poprvé v neděli. Jmenoval se Roman, byl usměvavý a pořád Aleně sahal na koleno. Maminka seděla u stolu se sevřenými rty a každých d