Každý k němu vzhlížel, lépe řečeno každá. Samozřejmě se vědělo, že je ženatý, ale to kolikrát ani nemusí být bůhvíjaká překážka. Mně to však tehdy jako překážka připadalo, byla jsem vychovaná ve chvályhodných zásadách, a tak mě ani ve snu nenapadlo, že bych to dala dohromady se zadaným, o dost starším chlapíkem. Proč přišel na oslavu mých dvacátých narozenin, je mi dodnes záhadou. Řekl: „Jdu

Manžel mi tragicky zahynul před devíti lety. Celkem dlouho jsem se z toho za pomoci psycholožky dostávala. Vdaná jsem byla dvacet pět let. Laťka na muže byla nastavena vysoko. Nejdříve jsem si řekla, že už zůstanu sama. Ale postupem času jsem si uvědomovala, že bych ještě chtěla někoho, s kým ucítím, že žiji. Byl bezradný Do vedlejšího vchodu našeho paneláku se přistěhoval muž. Potkávali

Nemohu pochopit, že ani vlastní děti nerespektují moje právo na lásku. V jejich očích jsem moc stará na to, abych se zamilovala. Užívat života asi smějí jen ti mladí. Moje kamarádka vždycky s trochou ironie říkala, že domovy důchodců jsou naším zaslouženým trestem za jesle, kam jsme dávaly naše děti. Myslím, že je na tom trocha pravdy. Ne že by byly domovy důchodců trestem a jesle nějakým pekle

Jak se říká, za bezvětří je každý hrdina a charakter lidí se projeví až v bouřce. Platí to také pro manželské vztahy. Zatímco řada mých známých řešila různé manželské nebo vztahové problémy, já jsem své manželství mohla označit jako klidné a spokojené. S Liborem jsme se skoro nikdy nehádali, všechno plulo tak nějak v pohodě. Také na nás ale jednoho dne začala dopadat vážná krize. Spolehlivý

Poslední partner mě jenom kritizoval. Byla jsem zlomená, nevěřila jsem si. Pak jsem potkala Jakuba a ten všechno změnil. Vždy, když jsem s někým ukončila vztah, jsem byla nějakou dobu sama. Aby se mi zklidnily emoce a člověk si odžil vše bolavé. Většinou se tato fáze rovnala několika měsícům. Jenže člověk míní a život mění. Při jednom rozchodu jsem potkala během týdne svou novou lásku. Pouče

Neoblékám tepláky, zástěru a šátek uvázaný na babku. Není to můj styl. Nejsem typická babička. Jsem moderní a mám i úžasného kavalíra. Nejsem až tak stará bába, jak si nejspíš myslí moje dcera a vnuci, kteří na mě pohlížejí, jako bych se narodila ve stejný den jako hlavní postava románu Babička Boženy Němcové. Myslím, že jsem docela moderní. Barvím si vlasy na blond, nosím moderní, nekřesťansky

Neviděla jsem ho snad třicet let a skoro vůbec se nezměnil. Stále ten stejný kluk s udiveným pohledem a nesmělým úsměvem. Stále přede mnou a já nevěděla, jak se zachovat. Mám se zlobit nebo se mu vrhnout do náruče? Oslovil mě před mým domkem a v ruce držel kytku. Žádné honosné růže s mašlí a lesklým papírem. Jen malou kytičku růžových gerber, mých nejmilovanějších květin. Pamatoval si to z minu

Po manželově smrti jsem byla vyčerpaná. Nemyslela jsem si, že se ještě někdy budu radovat ze života, a už vůbec ne, že najdu znovu lásku. Prožila jsem těžkou životní ztrátu, kterou bych žádné ženě nepřála. Po dlouhé nemoci mi zemřel manžel Hynek, se kterým jsme byli více než třicet let. Byla jsem po jeho smrti jako tělo bez duše, pak jsem ale náhodou potkala dávného spolužáka a znovu jsem našla

Když jsem zdědila starší zahradu, vůbec jsem netušila, co s ní budu dělat. Nakonec mi ten kousek půdy změnil život a přinesl lásku. Musím přiznat, že jsem neskákala radostí, když jsem zjistila, že mi má sousedka Marie odkázala zahrádku. Pravděpodobně mi chtěla poděkovat za to, že jsem se o ni starala, když byla nemocná. Dlouho jsem jí pomáhala každý den – připravovala jsem jí jídlo, chodila na 

Rodiče se seznámili na střední škole, od té doby byli nerozluční. Jen jednou to zaskřípalo, všechno jsem vnímala a vyděsilo mě to. Naši se hádali. Bylo mi čtrnáct. Zakrývala jsem si uši. Mysleli si, že to do mého pokojíčku nedolehne, ale spletli se. Bylo to hrozně slyšet. Brečela jsem do polštáře. Jednou jsem mámě řekla, ať už toho proboha nechají, že se to nedá snést. Zbledla: „Ty to slyšíš? M