Vyrůstala jsem jen s mámou, táta zemřel, když jsem byla ještě miminko. Neměla jsem ani tušení, že někde po světě běhá moje sestra. Moje dvojče! Neměla jsem bratříčka ani sestřičku, tak jsem si to vynahrazovala kamarády. Těch jsem měla spoustu. S Alicí jsme byly jako ségry, a vydrželo nám to do dospělosti. O prázdninách, po druháku na střední, jsme vyrazily do Ostravy. Proběhly jsme obchody a pa

Všimla jsem si toho hned, jak jsem vstala. Vzduch v kuchyni měl jinou vůni. Nešlo o to, že by někdo něco vařil. Spíš jakoby se něco pohnulo uvnitř mě. Udělala jsem si kávu jako každý den. Dvakrát zamíchat, jedno kolečko lžičkou kolem šálku, lehké poklepání o okraj. Moje rituály mi pomáhaly držet svět pohromadě. Ale to ráno něco nehrálo. Po letech samoty, po tolika tichých dnech, jsem si uvědomi

Našla jsem ho náhodou. Ležel ve starém receptáři mezi listy o tvarohových buchtách a zavařenině z angreštu. Byl to dopis. Od ní, mé sestry. Bez obálky, bez podpisu. Ale rukopis jsem poznala okamžitě. Byl její, psala kulatým, čitelným písmem, jako by chtěla, aby se jí rozumělo i v těch nejzapeklitějších větách. Četla jsem pomalu slovo po slovu, jako bych se bála, že se písmena rozutečou. A každé

Podivné rány nás probouzely téměř každou noc. Sousedé si mysleli, že jsme blázni. Pomohl nám až místní spiritista. Když jsem byla dítě, žila jsem s rodiči tři roky v Bulharsku, kde otec pracoval jako technik v cukrovaru. Bydleli jsme v hezké vilce s velkou zahradou na kraji vesnice. Vzpomínám si na jeden sen, který se stále opakoval a který mě vždycky vyděsil. V tom nejzazším pokoji, kam jsme v

Měli jsme s Adamem krásné manželství a věřili, že spolu zestárneme. Jenže do naší lásky zasáhl tragický osud. Byli jsme s mým milovaným Adamem natolik propojeni, že poté, co můj muž zemřel, se snažil navázat se mnou spojení. Po měsíci strašidelných jevů věřím, že duše existuje i bez těla. Největší hrůzu jsem prožila na chodbě před zrcadlem! Láska ze střední školy Pokud s někým prožijete n

Zkoušela jsem nejrůznější věštecké praktiky. Žádná z nich nefungovala. Až jsem najednou uviděla v kávě děsivou budoucnost! Vidění do budoucnosti mě vždycky lákalo. Tato schopnost mě fascinovala a byl to důvod, proč jsem se snažila věštění naučit a zvládnout. Přihlásila jsem se postupně do různých kurzů, leč ačkoliv jsem se snažila, nezabírala jsem na nic. Byla jsem bez talentu a schopností. Toh

Když mi bylo padesát, myslela jsem si, že už mě v životě nic velkého nečeká. Pak přišel on a můj život se změnil… Měla jsem za sebou jedno manželství, dvě dospělé děti a svůj byt, ve kterém jsem si zvykla být sama. Pak přišel Petr, tichý, laskavý muž, vdovec s bolestnou minulostí, ale zároveň plný naděje. Naše cesty se propletly v době, kdy jsme oba hledali nový smysl života. Po roce známosti j

Znaly jsme se od školy a byly jsme kamarádky na život a na smrt. Nikdy by mě nenapadlo, že mi nepřeje můj kousek štěstí. Seděly jsme spolu od základky a hned jsme se staly nejlepšími kamarádkami. Protože měla přísné rodiče, kteří ji nikam nechtěli pouštět, dělala jsem jí často alibi. Udělala ze mě spolupachatele Když jednou moji rodiče odjeli na víkend k příbuzným do Prahy, nechali mě dom

Byli jsme s Tondou každý jiný, on ze statku, já z města. Bála jsem se, že jsme příliš rozdílní, než abychom spolu mohli žít. Skoro celé léto jsem tehdy probrečela. Byla jsem nešťastná, i když zase naopak chvílemi šťastná, zasněná a zamilovaná. Byli jsme s Tondou jako oheň a voda. Maminka mě utěšovala, že láska hory přenáší a všechno spraví, jenomže budoucí tchyně si zjevně myslela opak. Byla to

Výjimečný přírodní úkaz probudil nejspíš mé dávné vzpomínky. Možná jsem konečně našla odpověď, proč jsem nedokázala být nikdy opravdu šťastná. Prožila jsem celkem spokojený život průměrného člověka. Byly v něm věci dobré i zlé. Asi jako u každého. Nikdy jsem ale neprožila maximální štěstí ani největší lásku. Říkala jsem si, že toho asi nejsem schopná. A tak jsem se vdala z rozumu a vychovala dv