Byla jsem smutná ze ztráty milovaných, pak ale přišel zážitek, na který nikdy nezapomenu. Přes rádio se se mnou zkontaktoval můj mrtvý otec. Můj tatínek zemřel před třiceti lety. Mně tehdy bylo asi třicet. Byla to hodně bolestná smrt, otce jsem měla moc ráda. V poslední fázi boje s rakovinou už skoro nevnímal okolí a jen trpěl. Strávila jsem u jeho nemocničního lůžka poslední minuty jeho života

Může se to zdát jako pohádka. Od mých osmi let jsme byli v Jižní Americe, každé tři roky v jiném státě. Realita byla ale poněkud jiná... Pamatuji si, že jako malé mi nikdy nic nechybělo. Oba moji rodiče měli dobrou práci a docela vysoké postavení, takže jsme si žili lehce nad klasické poměry. Měla jsem ty nejlepší hračky, jezdili jsme minimálně dvakrát ročně na dovolené a mezi ostatními dětmi j

Takový dárek k šedesátinám jsem opravdu nečekala. Myslela jsem si, že to je žert. Jak se ale ukázalo, moje děti to myslely smrtelně vážně. Před třemi lety kouslo manžela infikované klíště a prodělal těžkou encefalitidu. Má velké bolesti hlavy a nemůže řídit auto. Po rodičích jsme podědili domek na Vysočině, kam rádi jezdíme a kam se chceme přesunout natrvalo, až budeme v důchodu. Je tam krás

Když se člověk dostane do nesnází, může se v tu chvíli objevit nešťastná duše, která prožila v minulosti podobné trauma a neštěstí. A může mu pomoci... Před osmnácti lety v zimě se mi přihodilo něco opravdu divného a záhadného, co jsem si dlouhou dobu nedokázala rozumem vysvětlit. Vydala jsem se tehdy za kamarádkou do jednoho menšího města na jižní Moravě. Byly jsme domluvené, že u nich doma

Až donedávna jsem byla se svým vzhledem spokojená. Před několika měsíci jsem se ale při pohledu do zrcadla vyděsila. Taková změna! Byla jsem vždycky pěkná ženská, když se mi ale přehoupla padesátka a dostavilo se klimakterium, ze dne na den jsem zaznamenala děsivou změnu. Zírala jsem na sebe do zrcadla a nemohla se poznat. Tváře najednou visely dolů, zvýraznily se rýhy v obličeji a zmenšily

V mládí jsem se vdala vlastně tajně, a ublížila tak rodičům. Nechtěla jsem divadýlko pro rodinu. Moje dcera mi to vrátila i s úroky. Teď už všechno chápu. Bylo mi už šestadvacet let a mému budoucímu manželovi o tři roky více. Chodili jsme spolu šest let, z toho většinu té doby jsme spolu i žili. Normálně jsme se stýkali s našimi rodinami a svatba u nás byla v podstatě jen formalita. Domluvili j

Nedali jsme si říct. Místní nás před tím lesíkem varovali. Naštěstí jsme si neustlali v něm, ale jen poblíž. Přesto jsme se dobře nevyspali. V  mládí dělá člověk hlouposti. Ani já nebyla výjimkou. V období prázdnin jsme se s partou kamarádů rozhodli, že zažijeme nějaké dobrodružství. Vzali jsme stany, spacáky a vyrazili. Vždy jsme si našli místo na přespání, stačila nám k tomu jen nějaká mýtina

Netušila jsem, že je ten chlap plný různých fobií a vůbec si nevěří. Naštěstí se z toho dostal díky ostudě, na kterou jen tak nezapomene. Můj manžel byl přímo ukázkový syndrom bílých plášťů. Matěje jsem znala od vidění, prvně jsme se blíže poznali v ordinaci, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra. Tu lékařskou prohlídku museli tehdy absolvovat všichni kluci kvůli vojně, která byla povinná.

Každý nám říkal, jak jsme perfektní pár, já jsem ale věděla své. Naše manželství stálo na pokraji krachu, který se nedařilo zvrátit. Bylo mi pětadvacet, když jsem oblékla svatební šaty a Mirkovi slíbila lásku a věrnost na celý život. Po sedmi letech se začaly na naší obloze objevovat první mráčky. Vždy jsme se dokázali na všem shodnout, od výchovy dětí po zařízení domácnosti. Najednou jsme a

Chlapi to mají těžké. Jsou stále považováni za hlavní živitele rodiny. A jakákoli jiná role v rodině je deptá. Jdu po cestičce mezi rozkvetlými a krásně vonícími keři dobře udržované zahrady psychiatrické léčebny. Moc dobře si uvědomuji, že mé kroky jsou stále pomalejší a pomalejší. Těšila jsem se na to, že manžela konečně uvidím, dlouho totiž o naše setkání nestál, a já to chápala. Asi se p