Byla jsem vyčerpaná a nemocná. Smutek jsem zaháněla prací. Nejvíce jsem dřela na naší rodinné hrobce. A právě tam se stal zázrak. Krásný den, nebe bez jediného obláčku. Slunce pražilo jako v tropech a spalovalo trávník kolem kostela do světle žluté barvy. Jediný stín poskytovaly dvě velké lípy, zasazené před vstupem do kostela. Krásný den – až na to, že jsem se právě od lékaře dozvěděla, že

Když vás zlá zpráva zastihne někde na cestách, chcete se co nejrychleji vrátit. Já závod s časem prohrála. Taxikář dělá, co může. Vím, že kvůli mně riskuje pokutu. Ale já vážně spěchám. Od té chvíle, co jsem se v Austrálii dozvěděla tu strašlivou zprávu a nasedla na první letadlo domů. Taxík konečně zastavuje před nemocnicí a já běžím nemocniční chodbou. V pokoji u tátova lůžka stojí doktor

Po rozvodu začala naše Hana propadat depresím. Hledala jsem možnosti, jak jí pomoci, a narazila jsem na léčitele lidských duší. Vždycky jsem se děsila různých hypnóz a regresí, říkala jsem si, že to musí být velký zásah do podvědomí. A zkušenost, kterou prošla moje dcera Hana, mi moje podezření potvrdilo. Celý život byla naše Hana úplně v pohodě. Úspěšně odmaturovala, pak se vdala a přivedla

Byla jsem zvědavá, kdo koupil vedlejší zahrádku. Ukázalo se, že pěkný chlap středního věku. Doufala jsem, že bude k mání. Opuštěný zahradní domek ožil. Aha, někdo koupil vedlejší zahrádku, blesklo mi. Určitě nějaký dědula. Hned jsem ho omrkla, a kdepak dědula, ale pěkný chlap středního věku. Občas si říkám, kdy už mi budou chlapi ukradení. Dřív jsem si myslela, že až mi bude šedesát, ale kde

Myslela jsem, že už se nikdy nevrátím. Uzavřela jsem jednu kapitolu života a začala docela jinou. Ale osud měl pro mě vymyšlenou zcela jinou cestu. Na letišti je pěkný šrumec. Nemám ráda letiště, nerada cestuji letadlem a nerada se vůbec někam přemísťuji. Jsem dost konzervativní a také se tak trochu bojím. Doufám proto, že tohle je můj poslední let za „velkou louži“. V uplynulých dvou letech js

Kvůli bezohlednému člověku jsem přišla o všechno. A nejen já, ale mnoho lidí z našeho domu. Bolí to, možná víc než popáleniny, které se mi nevyhnuly. Teprve teď vidím, že v nemocnici mi ještě bylo vlastně docela dobře. Ležela jsem tam sice s nepěknými popáleninami, ale tvrdá realita byla někde mimo mě. Soustředila jsem se jen na jednotlivé procedury a zaběhnutý rytmus nemocnice. Bylo osvobozují

Když děti vylétly z hnízda, rozhodla jsem se, že tři plus jedna je pro jednu osobu moc a mně by bohatě stačil menší byt. Jenže kam s věcmi? Aspoň provizorně, než je prodám. Když jsem se kdysi rozvedla, koupila jsem si třípokojový byt na konci města, kousek od přehrady. I když to byl panelák, moc se nám tu s dětmi líbilo. Škola byla padesát metrů od domu a děti nemusely ani přes silnici. Hned ve

Vracela jsem se v noci domů, když jsem v dálce spatřila hořící vůz. Když jsem ale na místo dojela, po nehodě nebyly nikde ani stopy. Skutečně je možné nahlédnout do budoucnosti? Dnes už jsem přesvědčena, že ano. Před pár lety se mi totiž stalo něco nevysvětlitelného a příšerného. Přihodilo se to, když jsem se vracela jedné zářijové noci z návštěvy u kamarádky Jany na vesnici. Soustředila jse

Neviděly jsme se téměř třicet let, když mi zavolala s prosbou o pomoc. Nechtělo se mi, ale nejsem bezcitná. Svědomí mi nedovolilo jí neulevit v její těžké nemoci! Je to naše sluníčko, říkala vždycky maminka, když pohlédla do kočárku. Krásná holčička se zlatavými vlásky a kudrnami se na všechny líbezně usmívala. Kdo by ji nemiloval? Mně už bylo skoro osm let, když se našim narodila. Miláčkem

Na hřbitově se mi zjevoval muž, který chtěl předat zprávu! Bála jsem se, že na adrese, kam mě poslal, mě budou mít za blázna. Návštěvy hřbitova ve mně vyvolávaly stísněný pocit už od dětství. Nikdy jsem tam nechodila příliš ráda. Na Dušičky to však bylo povinností. Rodinný hrob patřil k těm nejstarším a ležel na samém konci hřbitova až u zdi. Málokdy tam svítilo plně světlo. Místo se nacházelo