Moje první dítě byl velký omyl a podle toho to také dopadlo. Můj nejmladší syn mi ale říká, že všechno se dá vyřešit, jen je třeba spolu mluvit. Mám vážně hrozný strach. Potí se mi ruce, podlamují kolena a bojím se, že omdlím. František mě ale pevně drží za loket a povzbudivě se na mě usmívá. Nebýt jeho, nikdy by asi k téhle situaci nedošlo. Sama bych totiž určitě nenašla tu odvahu odpovědět

Když jsem se seznámila se svým přítelem, myslela jsem, že jsem konečně potkala osudového muže. Ladilo nám to snad ve všem. Ale jednu vadu na kráse náš vztah měl – jeho ex! S Jirkou nás seznámil společný známý, který už se nemohl koukat na to, že já jsem už několik let sama a jeho přítel Jiří se stále nedokáže vzpamatovat z rozchodu. Hned jsme si padli do oka a začali se vídat. Dokonce jsme se d

Byla jsem přesvědčená, že se dcera mého přítele pomátla ze smrti svého miminka. Pak jsem ale slyšela v noci ten děsivý dětský pláč. Mířila jsem k domu, který stál na konci lesního palouku. Přítel, kterého jsem roky neviděla, žil tady na konci vesnice poté, co se odehrála v jeho rodině tragédie. Petr, jak se můj přítel jmenoval, se dobře oženil. Znala jsem jeho ženu a mohu říct, že to byla pr

Když někdo rezignuje na život, je to strašné. Když ten někdo je váš syn, váš život je také nesnesitelný. Dodnes jsem se z toho nevzpamatovala. A asi se mi to už nepodaří do konce života. Bez syna už pro mě život nemá cenu. Vždy byl mým sluncem života, kamarádem a velkou oporou. Vše bylo tak krásné a život krásně plynul. Až do té osudové chvíle. Hodný, chytrý a poctivý Můj Roman byl vždy v

Nepochopím, že někdo dokáže druhému lhát a přitom se mu dívat zpříma do očí. Ale můj bratr je v tom přeborník. Klidně vám zapře i nos mezi očima. Nemuselo to tak daleko dojít, ale teď už se nedá nic dělat. Dnes máme u soudu první stání. Já versus můj bratr Eda. Soudíme se o dědictví. Především o chalupu. O tu, na kterou vždy jen nadával. Kam nikdy nechtěl jezdit a něco tam dělat. Rodinná chl

S Irenou to šlo od desíti k pěti. Od té doby, co se vdala, jako by to už ani nebyla ona. Klaněla se manželovi jako božstvu. Nejdřív jsem si myslela, že si sestra dělá legraci. Mumlala něco jako: „Proboha, klesl mi zadek.“ Domnívala jsem se, že jsem se přeslechla. Byly jsme spolu na chatě, jen my dvě. Pekla jsem třešňovou bublaninu, ona ležela na lehátku na verandě a lakovala si nehty. Přešla

Napila jsem se ze zázračné studánky, její voda ve mně probudila neuvěřitelné schopnosti. Bohužel jen na malou chvíli. Později už tak kouzelně neúčinkovala. Před mnoha lety jsme byli se sestrou Janou a bratrancem Petrem na letní dovolené v Lužických horách. Bylo mi tehdy dvacet osm let a měla jsem necelý rok po svatbě s Zdeňkem. Chtěla jsem, aby s námi jel i můj manžel, ale nemohl. I bez něho

Znaly jsme se od dětství. Bára byla fajn holka, najednou se změnila k nepoznání. Před smrtí mi svěřila své tajemství, kterému jsem nemohla uvěřit. S Bárou jsme jezdily na dětské tábory, později obrážely diskotéky a kina. Až do sedmnácti let jsme si byly blízké. Když jsem se dostala na vysokou školu v Brně, přestaly jsme se stýkat. Čas plynul. S Bárou jsme se vídaly jen občas a ačkoli se ke mně

Vyrůstala jsem mezi samými kluky, byla jsem tedy sama tak trošku jako kluk. Případní nápadníci to tak se mnou neměli vůbec snadné. Jeden to se mnou ale vydržel... Mít sourozence je velká radost. I když přiznávám, že vyrůstat se dvěma staršími bratry bylo někdy náročné. Maminka zemřela, když mi bylo sedm let, a od té doby jsem byla jedinou ženskou silou v naší domácnosti. Tatínek na nás všech

Vzpomínky na mé dětství pro mě byly jako z pohádky. Všechno to byla ale jen přetvářka a klam. Jako malá holčička jsem nevnímala hádky rodičů. Až jednou mi maminka sdělila, ať si sbalím věci. Bylo to jak v akční scéně z filmu. Otec nebyl doma, přijelo auto a my jsme do něj ve spěchu nastoupily. Seděla jsem na zadní sedačce a vzhlížela k našemu královskému hradu, který se vzdaloval. Nechápala