Nikdy jsem neměla problémy s pitím, ačkoli můj otec byl alkoholik. Ale teď si myslím, že je alkoholismus opravdu dědičný, jak se občas říká. Do mých pětatřiceti bylo vše v pohodě. Normálně jsem si dala pár skleniček týdně při setkání s přáteli nebo na večírku. Ale když se se mnou rozešel můj přítel, úlevu jsem našla jen ve víně. Pro dobrý pocit Nejdřív to šlo pomalu. Otupila mě jedna dvě

S Veronikou jsme byly nerozlučné kamarádky, doslova důvěrné přítelkyně. Jedna pro druhou by i dýchala, kdyby bylo potřeba. Jenže osud nás rozdělil. Každá jsme měly své lásky a nekonkurovaly jsme si. Přály jsme si navzájem lásku, štěstí, krásný život s tím, že budeme pořád kamarádky na život a na smrt. To jsme netušily, co se může přihodit. Jak s námi život zamává a osud rozdá úplně jiné kart

Nebýt Jakuba, mého anděla strážného, dnes už bych tu nejspíš nebyla. Ukázal mi totiž, že život může být hezký i pro ty, kteří nenosí velikost oblečení číslo třicet čtyři. Vyrůstala jsem v rodině, kde se vždycky hodně jedlo. Moje váha se v patnácti letech vyšplhala při výšce 160 cm k 80 kilům. Situace se ještě více zhoršila v době, kdy maminka onemocněla rakovinou slinivky. Hned od začátku js

Je těžké bránit se nudě a stereotypu, jež hrozí v dlouholetém soužití. Když do nich zabřednete, bývá to nejen otupující, ale i nebezpečné pro vzájemný vztah. Možná to znáte. Manželství po třiceti letech. Často taková nuda. Když jsem si promítla naši konverzaci, ke své hrůze jsem zjistila, že se skládá z několika opakujících se vět: Vykoulel jsi popelnici? Žral už kocour? Tři piva za večer, n

Procházela jsem se tím starým krásným městem a trápila se porouchaným fotoaparátem. Až se najednou objevil charismatický muž. Fotoaparát mě zlobil už první den, kdy jsem přicestovala na Slovensko. Byla jsem kousek od Vysokých Tater v městě Kežmarok, nazývaném „perla pod Vysokými Tatrami.“ Už jsem se chystala vytáhnout mobil a fotit unikátně zachovalé městské opevnění pomocí něho, když ke mně př

Mám jedinou dceru Nikolu. Už když se narodila, představovala jsem si, jaké budeme později kamarádky, jak se mi bude svěřovat a budeme mít svá „holčičí“ tajemství. Nikola byla už odmalička spíš uzavřené dítě, byla hodně přemýšlivá, ale na nějaké svěřování jsem mohla záhy zapomenout. Nedokázala jsem s ní navázat důvěrnější vztah, ani když byla malá, mnohem víc si rozuměla se svým otcem. S tím jse

Člověk nemá nikdy říkat nikdy! To je velmi pravdivé přísloví. Dnes bych se už do města nevrátila! Nikdy jsem neměla ráda ani venkov, ani zvířata. Ani nevím, co mě to napadlo, odstěhovat se na chalupu a opustit město. Prostě jsem prodala byt a koupila chalupu na venkově. Se sousedy jsem se nebavila, do místní hospody, kde se všichni scházeli, jsem nechodila. Přes léto to docela šlo, ale když

Probudila jsem se hrůzou. Kočár projel kolem mě a z něho volal o pomoc můj syn. Naštěstí jsem varování poslechla. Byla to úplně obyčejná aprílová sobota. Počasí nevyzpytatelné, chvíli teplo, pak najednou deštík a zima. Manžel se synem se vydali na naši chalupu, aby tam udělali nějakou práci. V noci jsem toho moc nenaspala a cítila jsem se unavená, tak jsem zůstala doma. Měsíc se blížil do úp

Byla to posedlost. Ta holka mě vytáčela tak, že jsem musela být lepší. A tak jsem se pustila i na hodně tenký led. Byla jsem mladá a hodně atraktivní. Muži kolem mě kroužili jako mlsní psi. Jenže pak přišla do naší firmy Bára! Mladší a neméně sexy. A v tu chvíli se ve mně probudila soupeřivost. Bára střídala chlapy jako ponožky a těžila z toho opravdu hodně, a já najednou musela taky. Klidně

Když se Matyáš narodil, hlídala jsem a pomáhala, aby mohla sestra pracovat. Sama jsem žádné děti neměla, a tak mi to nevadilo. Byla jsem ráda. O rodiče jsme přišly hodně brzy. Zemřeli při autonehodě. Mně bylo třináct a Aničce sedm. Vychovávala nás babička, ta ale zemřela, když mi bylo devatenáct a už jsem se mohla o sestru postarat. Moc jsem jí milovala, byla jako moje dítě. Když si našla př