Snachu jsem měla ráda jako vlastní a vždy jsem stála na její straně. Bylo pozdě, když jsme zjistili, že si nabrala půjčky a podepsala nás pod ně. Syn byl tak trochu divný odjakživa. Nejrůznější psychologové mu stanovili postupně spoustu diagnóz, ale výsledek byl vždy stejný. Nezměnil se ani o kousíček! Byl prostě svůj a to mu už zůstalo. Vystudoval dvě vysoké školy, ale neměl jediného kamaráda.

Dlouho jsem v sobě sbírala odvahu, abych se vydala do míst, kde můj zbožňovaný pradědeček před lety zemřel… Můj pradědeček Jindřich zemřel během druhé světové války v terezínském vězení. V naší rodině se o tom hodně mluvilo a vyprávělo, ale nikdy jsme se do Terezína nejeli podívat. Pro naši rodinu to bylo z nějakého důvodu tabu. Já jsem tam ale vždycky jet chtěla, přestože jsem se toho bála.

Na naší zahrádce se zčistajasna objevil kocour, dokonce tu nocoval. Jenomže můj muž byl na kočky a psy alergický. Ještě dávno před svatbou mi tchyně vyjmenovala, co její synáček nejí, jak mu správně žehlit košile, aby se v nich cítil dobře, a mnohokrát zdůraznila, že je alergický na kočky a psy. Pomyslela jsem si, že to jí jistě nevadí, neboť zjevně neměla ke zvířatům pražádný vztah. Stejně

Rodiče mají na náš život obrovský vliv. Jejich nesouhlas proniká do duše jako nůž, který může zničit to, na čem nám záleží. Jsem přesvědčená, že za rozvratem našeho manželství stála moje matka. Pocházím z menšího města a můj muž byl z Prahy. Nebyl krasavec, ale měl své charisma. Byl ale o půl hlavy menší, i když já nejsem nijak vysoká. To se stalo terčem posměšků u nás v rodině. Říkali mu sk

Zahleděla jsem se na ten podivný obrázek na dně svého hrnku. A pak se mi najednou zjevila děsivá tvář. Ten den jsem seděla v práci jako na trní. Od rána jsem měla divné tušení, jako by se mělo stát něco hrozného. Ani jsem nešla na oběd, ale udělala si další, ten den už třetí, kafe. To mě postaví konečně na nohy, říkala jsem si. Hleděla jsem z okna a nadávala na nemilé počasí. Bylo chmurné a 

Zdravotní problémy se na mě sesypaly ze všech stran. V lese jsem narazila nečekaně na záchranu. K úlům v modřínovém háji jsem pak mířila za energií každý den. Vlastně si nemám na co stěžovat. Dětství jsem měla šťastné a manželství se mi vydařilo. Když jsem o tohle přišla, byla jsem tím zaskočená. Moje děti žily daleko, jedna dcera v Praze, druhá v Anglii. Cítila jsem se sama. Jediné, co lahodil

Neplatilo na ni nic. Byla jako z divokých vajec. Už v patnácti ta holka utekla z domova a znala mě jen, když něco potřebovala. Dita byla živel. Nevydržela v klidu ani minutu, do všeho šla po hlavě. Nejspíš byla po mé pratetě, která utekla s námořníkem do Tasmánie. I když se dobře učila, nebyla vzorná holčička, která sedí v první lavici a pořád se hlásí. Někdy jsem měla pocit, že jsem porodil

Rozvodem syna jsem ztratila vnuka a veškeré naděje, že budu šťastná babička. Náhoda mi přivedla do cesty dítě, o které jsem se mohla starat. Propadla jsem se do snu. Všude kolem se najednou zelenala louka, cesta se klikatila kolem lesa a na jejím konci stál domek, který jsem znala z dětství. Slyšela jsem cvrčky a najednou plesk! „Paní, proberte se!“ Jenže proč bych se měla vracet do světa, ve k

Uvěřila jsem mu každé slovo, byl pro mě nebojsou, který se nezalekne ničeho. Nedošlo mi, že toho pravého nebojsu už vedle sebe dávno mám. Když jsem začala chodit s Radimem, bylo to, jako kdybych našla prince z pohádky. Byl prostě partie se vším všudy, kterou mi kamarádky právem záviděly. Zato jeden z mých nejlepších kamarádů, Milan, vždy protáčel oči, kdykoli jsem o Radimovi mluvila. Zdálo s

Nikdy bych nevěřila, že můj pracovní postup zničí naše přátelství. Simona byla nejen zlá, ale začala mi házet klacky pod nohy. Když jsem nastupovala do nové práce, byla jsem nadšená. Polepšila jsem si po všech stránkách. Na začátku mi přišli všichni velmi přátelští. Simona, jedna z mých kolegyň, se záhy ale pěkně vybarvila. Přitom to na začátku vypadalo, že budeme kamarádky. Chodily jsme spo