Kam zmizel ten báječný kluk, kterým Pepík býval? Stal se z něj tyran! Ničil všechny, bez výjimky. Zlost si vybíjel i na vnučce. A tak jsem řekla dost! Už ve školce jsme po sobě s Pepíkem koukali. Já k němu vzhlížela jako k superhrdinovi. Byl to prostě kluk mých snů. V patnácti jsme spolu začali chodit. Scházeli jsme se tajně každý večer u kapličky na rozcestí. V sedmnácti jsem otěhotněla a byla

Když se přestěhujete na nové místo, naučte se lidi dobře znát. Zejména na vsi. Jinak se i dobře míněný skutek může ošklivě obrátit proti vám. Na vesnici jsme se přistěhovali po tom, co se narodil náš syn Jiřík. Podědili jsme domek po prarodičích. Muselo se do něj hodně investovat, ale my jsme se práce nebáli. Těšila jsem se, jak budu pěstovat na zahrádce zeleninu a ovoce, chovat králíky a slepi

Své dcery jsem milovala, ale prvního vnuka Jindříška mám snad ještě radši. Není nic, co bych mu nesplnila. Vím, že to není výchovné! Asi to je všechno tím, že jsem měla dvě holky, a žádného syna. Jindříšek byl můj první vnuk, a já ho vnímala jako by byl můj vytoužený synáček, kterého jsem se nikdy nedočkala. Už když si ho přinesla dcera Madla z porodnice, vzala jsem ho do náručí a nemohla se ho

Naši předkové si toho stromu velice cenili. Inu lípa! Posvátný strom Slovanů. Co jsme ale nikdo netušil, bylo, že se v jeho kmeni skrývá soška, která nás po staletí chrání. Od nejútlejšího dětství jsem měla k tomu stromu velkou úctu. Stával před domem mých předků už mnoho staletí. Kolik té lípě bylo let, to nikdo nevěděl. Odhadovalo se, že jí musí být nejméně půl tisíciletí. Za mého dětství

Měla jsem tehdy před maturitní zkouškou. Hrozně jsem se bála, až přišel věštecký sen. Pomohl mi. Ten sen se mi zdál jen jednou v životě. Bohužel. Měla jsem před maturitou, učila se celý svatý týden, a stále toho bylo mnoho, co jsem neuměla. Byla jsem ve stresu. Dokázala jsem sama sebe strašně vynervovat. Nejen mně, ale i mé rodině bylo jasné, že ve stresu a strachu nadělám spoustu chyb. Proto s

Naše Kačenka byla neposedná a zlobivá. Nevěděli jsme si s ní rady. Až jsem na ni zkusila psychologii barev a léčbu vůní. Najednou to byla hodná dívenka. Nevím, po kom to ta naše holka podědila. Nejspíš po nějakém hodně divokém prapředkovi. Kačenka byla neposedná, neustále v pohybu. Dokázala nás zničit během dvou hodin všechny, nikdo jejímu tempu nestačil. Proutek nestačil Byli jsme z ní z

Jako dítě jsem často snila o krásné, exotické krajině. Zjevovaly se mi pohledy na moře v zapadajícím slunci. Až návštěva u vědmy mi otevřela oči. Připomněla mi dávné vzpomínky. Když jsem uviděla prvně ty nádherné fotky exotického kraje, tak jsem měla pocit, že tam patřím. Že pobíhám na pobřeží a šplhám po liánách do koruny baobabu. Bylo mi tehdy deset let, když jsem ty fotky uviděla prvně. Uděl

Diabetes. Nemoc, se kterou se spíš perou starší. Můj bratr ji má celý život a komplikuje mu vše. I vztahy, takže jeho bolesti snáším já. Pavel je o 10 let mladší. Stále je v mých očích pořád ten samý kluk s velkýma očima plnýma otázek. Ačkoliv je dnes ve zralém věku, ve chvílích, kdy je mu těžko, hledá mou přítomnost. Tak samozřejmě jako tehdy, když mu bylo deset. První bodnutí, kterým jsme

Ten bývalý lovecký zámeček nás přitahoval. Vyrazili jsme tam s manželem do lázní. Netušili jsme, že tam potkáme své nejlepší přátele. Provdala jsem se z lásky za docela obyčejného člověka. Od první chvíle mě něčím přitahoval. Bylo to neodolatelné magické pouto. Vzala jsem si ho i přes nesouhlas rodičů a přátel. Po svatbě se ale ukázalo, že ovládá sedm světových jazyků, včetně latiny, že zná vše

Byl to náš houbařský plácek. Ten den byl les ponurý a nepohnula se v něm ani větvička. Až najednou tam kdosi stál. S manželem jsme byli vždy vášnivými houbaři, ale před dvěma lety v srpnu se nám stala taková velmi zvláštní a děsivá příhoda, ze které nám dodnes běhá po zádech mráz a na houby do lesa se už jen tak neodvážíme. Příjemné odpoledne v lese Užívali jsme si s Alešem vydařenou dovo