3 minuty čtení
Byly jsme jen dvě. Já a moje dcera Klára. Bez jejího otce, bez velké rodiny, bez zázemí. Ale měly jsme sebe. A teď už ji nemám.
Nám to stačilo. Byla moje radost, moje světlo, moje všechno. Když jsem večer zavírala oči, děkovala jsem, že ji mám. A ráno jsem vstávala s myšlenkou na ni. Smála se s hlavou zakloněnou, vždycky trochu víc než ostatní. Jako by říkala, že se nebojí života.
Smála se.