Smrt mých rodičů jsem se snažila vyřešit usilovnou prací. Byla jsem ale brzy vyčerpaná a začala být i nemocná. Zkolabovala jsem přímo do náruče svému strážnému andělovi.

Táta s mámou se mi neuvěřitelně věnovali. Hodně mi četli, jezdili jsme do divadel, na výstavy, na výlety po hradech a zámcích. K velké radosti rodičů jsem se dobře učila. Ještě teď cítím to jejich dojetí, když jsem přinesla maturitní vysvědčení s vyznamenáním.

„Naše Jitka bude studovat vysokou školu,“ chlubil se táta, když mě přijali na Karlovu univerzitu. Byla jsem v Praze, když přišla revoluce. Najednou se hranice otevřely a mohli jsme všude. Užívala jsem si Vídeň, Paříž, Barcelonu.

Prvně jsem se potkala se strýčkem Jiřím, který emigroval do Anglie. Bylo mi šestatřicet, o vážný vztah jsem ještě nestála a tikot biologických hodin stále ještě neslyšela. Ten osudný rok se máma s tátou vypravili za strýcem Jiřím.

Byl u nás od revoluce už několikrát a mí rodiče u něho ještě nikdy. Protože se máma bála letadel, vypravili se tu dálku autem. Domů už se nevrátili. Měli smrtelnou nehodu v Německu.

Sama a nešťastná

V duši jsem měla prázdno. Smutek jsem přebíjela prací. Nejhorší to bylo před Vánocemi. Kamarádi a známí mě zvali na Štědrý den domů, strýc Jiří myslel, že přiletím, ale já jsem chtěla být sama. Ve svém bytě jsem nic nezdobila, věnovala se práci.

Bylo mi stále hůř. Cítila jsem, že mám horečku.

Nakonec jsem vyběhla na chodbu, že zabouchám na sousedy, jak mi bylo zle. Měla jsem už dokonce i křeče v břiše. Pamatuji si, že jsem se svíjela na chodbě před bytem a zaslechla jako v mlze: „Je vám něco? A sakra, to vypadá na slepák!“

V mlžném oparu nade mnou stál anděl. „Pojedu s vámi,“ slyšela jsem ho říkat, když mě nesli do sanity. „Jonáši, my počkáme s večeří,“ zaslechla jsem sousedku. „To bylo za vteřinu dvanáct,“ usmál se na mě nad nemocniční postelí můj anděl v bílém plášti. „Zrovna jsem šel k rodičům a vy jste mi padla do náruče,“ dodal.

Jonáš za mnou chodil každý den. Ten třetí za mnou přišla i sousedka. Na Silvestra jsem musela k nim. Nedali jinak. Moc se smáli, když jsem vyprávěla, jak mi Jonáš připadal jako anděl. Už je to víc než dvacet let, máme dvě děti a jednoho úplně malinkatého vnoučka.

Jitka (58), Olomouc