Nechápu, jak mohou být lidé tak zlí a podlí. Bohužel nám jedna hloupá drbna rozvrátila celý náš spokojený život. Už nikdy nic nebude jako dřív.

Milena hladí malou ručku svého syna. Daník leží v posteli, celý bledý, ale díkybohu živý. Samozřejmě ještě ho čeká dlouhá rehabilitace. Ale to určitě moje dcera já i vnouček zvládneme. Musíme to prostě zvládnout.

Hlavně držet stále při sobě a už nedat vůbec nikomu šanci, aby na nás ulpěla špína z nehorázných a nepravdivých pomluv. Vím, že bránit se hloupým klepům je dost zbytečné. Žijí si vlastním životem a vy se o nich doslechnete většinou jako poslední. Jenže my už jsme snad zaplatili dost vysokou cenu.

Dům po rodičích

Na začátku devadesátých let jsem získala v restituci zpět vilu po rodičích, kterou jim kdysi zabavili. Stála v poklidné části města a my s manželem jsme se ihned rozhodli, že se tam přestěhujeme.

Po rekonstrukci jsem se tam s manželem a dvěma dětmi nastěhovala. Naše ulice ve vilové čtvrti nebyla příliš dlouhá a na nejbližší sousedy jsme měli štěstí.

Ve vile hned vedle nás bydlela také mladá rodina s malými dětmi. Ty se samozřejmě ihned s těmi mými skamarádily. A postupem času se z nich stali nerozluční přátelé. Také my, dospělí, jsme spolu vycházeli dobře a občas si s něčím vzájemně vypomáhali. To byly časy, kdy se nám tam všem žilo dobře a v klidu.

Čas ale běžel a naše děti odrostly. Moje dcera Milena si našla přítele Petra, vdala se a novomanželé se rozhodli, že zůstanou bydlet se mnou a manželem. Proč ne? Vila byla dost prostorná pro dvě domácnosti. A já se těšila, jak budu dceři pomáhat s dětmi.

Kamarádi z dětství

Také sousedčin syn Tomáš se rozhodl zůstat bydlet se svou přítelkyní Karolínou u rodičů. Tomáš a naše Milena se znali od dětství, a tak se jejich přátelství přeneslo i na jejich partnery. Mladé rodinky se často scházely u nás nebo u sousedů. Podnikali společné výlety a různé akce.

Vše se ještě zintenzivnilo, když se jim narodily děti. Z našich zahrad zněl veselý dětský smích a z našich rodin vyzařovala pohoda. Ale být docela obyčejně šťastní, to jsme si asi dovolili hodně. Těžce to nesla zejména paní Božena, která bydlela na konci naší ulice.

Nenapravitelná klepna

To, že na nikom nenechá nit suchou, už jsme věděli dávno. Přistěhovala se sem do podnájmu zhruba před deseti lety. I když nebyla tak stará, byla to zatrpklá ženská už od pohledu. Po dvou rozvodech zůstala úplně sama. Ale našla si skvělého koníčka.

O každém si s detektivní vytrvalostí sháněla informace a pak je, dostatečně „opepřené“, posílala dál. Naučila se kvůli tomu i pohybovat na sociálních sítích, aby vyšmejdila, co se dalo. A klobouk dolů, pátrat dovedla dokonale.

Věděla ve svém okolí o každém všechno a svými znalostmi „ohromovala“ ostatní. Ty momenty, kdy byla středem pozornosti a ostatní jí dopřávali sluchu, zřejmě hojily její mindráky.

Dost často si domýšlela věci, které se vůbec nestaly, a tím lidem ještě víc ubližovala.

Vyhýbali jsme se jí všichni

Zdálo se, že z celé naší poklidné ulice jí nejvíc v žaludku ležíme my a naši sousedi. Občas jsme od lidí zaslechli různé poznámky, co jim Božena nakukala. Snažili jsme se to ignorovat. I když já bych jí byla ráda něco řekla. Milena mě ale zarazila:

„Mami, nech to být. Ta stará čarodějnice nás přece nerozhází.“ Jak krutě se mýlila.

Dcera tomu uvěřila

Milena tehdy přiběhla domů celá rozčilená a ubrečená. Prý si celá ulice povídá o tom, že její muž má něco se sousedkou. Prý je spolu už kolikrát viděli. A také si prý povídají, jestli náhodou malý Péťa, sousedův syn, není ve skutečnosti našeho Petra.

Je mu prý dost podobný. A chudák Tomáš nic netuší.

Byla jsem v šoku, ale na rozdíl od své dcery jsem tomu nechtěla věřit. Milena si ale vybavila několik chvil, kdy se jí zdálo, že sousedka s Petrem flirtuje. A teď měla pocit, že se jí to jen potvrdilo, a začala hned jednat.

Pak už věci dostaly tak rychlý spád, že už se to nedalo nijak zastavit. Jedovatá slina pomlouvačné báby na nás už nadobro ulpěla.

Rozbouřené vášně

Nejprve se Milena strašně pohádala s Petrem. Vůbec mu nedala šanci, aby se nějak obhájil, aby ji přesvědčil, že je to všechno nesmysl. Pak si to běžela „vyřídit“ se sousedkou Karolínou. Ani jí, ani manželovi neuvěřila, že spolu nic nemají.

Pak se ještě, notně posilnění alkoholem, poprali Tomáš s Petrem. O to, čí je Péťa vlastně syn.

To vše bohužel probíhalo před očima dětí a jistě dobře se bavící Boženy. Jenže to byl teprve začátek. V dalším balíčku pomluv už nebyl nevěrný jen můj zeť a sousedka. Prý to spolu „táhli“ i Milena a Tomáš.

Uprostřed všech těch nesmyslných obvinění mého zetě nenapadlo nic lepšího než si začít balit kufry.

Horká hlava, velké neštěstí

Nechtěl už nic poslouchat a vysvětlovat. Prý musí získat odstup a vše si promyslet, aby se rozhodl, jak dál. Můj vnuk Daník ale tátu nechtěl nechat odejít. Běžel za ním ven z domu, aby ho zastavil. Když utíkal přes ulici, porazilo ho auto.

Dlouho jsme nevěděli, jestli přežije. A dcera z toho, že se to vůbec stalo, viní Petra. A tak jsme zůstali jen my tři sami.

Jiřina Z. (64), střední Čechy