Hledat lásku přes inzerát je samo o sobě velký risk, skok do neznáma. Co ale dělat, když se do toho neznáma a tajemna zamilujete?

Dát si inzerát vlastně ani nebyl můj nápad. Všechno to tehdy vymyslela kamarádka Magda, která už se na mě nemohla dívat. Byla jsem podle ní snad poslední svobodná holka na světě, a to nemohla nechat jen tak. Inzerát za mě napsala i podala.

Vzpomínám si, že jsem se na ni nejdřív zlobila, ale pak jsem si řekla, že tím vlastně nemůžeme nic zkazit. Stejně mi nikdo neodepíše!

Hora dopisů

Jak jsem se pletla… Netrvalo dlouho a ve schránce se mi objevil dopis od prvního potenciálního nápadníka. A potom další a další. Než jsem se nadála, měla jsem doma jich doma celou kupu. Se zaujetím jsem rozlepovala obálku po obálce a důkladně pročítala každý list.

„Je možné, že tihle všichni kluci nemají slečnu? A co je tak upoutalo zrovna na mém inzerátu?“ ptala jsem se neustále sama sebe a na všechny dopisy, které mi přišly, taky poctivě odepisovala.

S některými zájemci o seznámení konverzace utichla okamžitě, jiné pokračovaly pár týdnů, a s některými muži jsem se dokonce i několikárt potkala.

Žádná vážná známost z toho ale nebyla. Nevím, možná jsem měla vysoké nároky. Ale třeba to bylo tím, že jsem už tehdy měla plnou hlavu někoho jiného. Jmenoval se Luboš a byl jedním z prvních, kdo mi na inzerát odepsal. Psali jsme si s přesnou pravidelností tak dlouho, že mi nakonec „zbyl“ jen on.

Dopisování či rande s někým jiným už jsem pokládala za zbytečné, Luboš byl pro mě jednoznačným vítězem. Měla jsem pocit, že ho znám odjakživa. Byl tu ale háček, ani jednou jsme se neviděli a každou schůzku nakonec odřekl.

Psali jsme si více než rok, co čtrnáct dní nový dopis, a já si myslela, že už ho dobře znám.

Byl o rok starší než já, bydlel v Praze, pracoval jako automechanik… nějakou dobu mi tyhle informace stačily, pak jsem ale, díky kamarádkám, začala pochybovat. „Rozhodně neexistuje a vymýšlí si.

Píše ti nějaký starý, ženatý mužský, který se doma nudí,“ říkala mi často Magda, která mi zakazovala mu dál odepisovat. A ostatní souhlasily.

Pan tajemný

Nechtěla jsem ale věřit tomu, že to všechno byla lež. Napsala jsem mu tedy na rovinu, že pokud se se mnou už konečně nesejde, naše dopisování končí. Tak moc jsem se bála, že už mi neodepíše… Neodepsal. Místo toho udělal něco daleko lepšího. Přijel.

Vracela jsem se zrovna z nákupu, když jsem uviděla, jak před naším domem stojí kluk s pugétem karafiátů v ruce. Nemohl to být nikdo jiný. Tašky s nákupem jsem nechala na chodníku a rozběhla se k němu. Žádný další dopis už nebyl třeba, už jsem od něj nikdy neodešla.

Blanka (57), střední Čechy