Krizí středního věku většinou trpí muži. U nás to ale bylo přesně naopak. Ztratila jsem hlavu a málem přišla o rodinu!
Bohužel jsem ve svém životě udělala velkou chybu, a ke všemu asi jen z nudy. Mám spokojené manželství a už dávno dospělé děti. S manželem se téměř nehádáme.
Oba máme svoji práci, která nás baví, máme přátele, se kterými trávíme volné chvíle, a každý máme i své koníčky. Vlastně máme mnohem lepší vztah než většina dvojic. Vše plyne v poklidu.
Nedá se tedy říct, že bych byla doma nespokojená nebo nemilovaná, avšak za ta léta jsme se z opojných společných chvilek překlopili do praktičtější polohy:
kdo nakoupí, kdo zajede s autem do servisu, kdo zařídí opravu sifonu, kdo se staví v domově za jeho starou matkou.
Děti už doma moc často nepobývají, a tak mám po letech dost času i sama pro sebe. Možná proto jsem najednou začala mít pocit, že mi něco schází. Stále se mi vracely dotěrné myšlenky, jaké by to bylo s jiným mužem.
Doma už mezi námi žádná vášeň neplála a mně asi začala chybět. A v tom to možná je. Ve volných chvílích jsem si v hlavě přehrávala příběhy jako z červené knihovny. Možná jsem si tím ale přivolala to, co následovalo. Pokušení v podobě dávné platonické lásky.
Dostával mě do kolen
Jednoho dne mě na ulici někdo oslovil. „Ahoj, Marie. Jsi to ty?“ ozvalo se a já se otočila. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal! David. Školní idol všech žen i dívek. Celá škola ho milovala!
S žádnou holkou si nikdy nic za celé čtyři roky nezačal! A že jsme po tom toužily! „Máš čas? Nechceš zajít na kávu?“ otázal se a já jako v mrákotách přikývla.
Přiznání bolí
Od té chvíle jsme si psali a já se nedokázala soustředit na nic jiného. Každou mou minutou prostupoval ON! Vše mi najednou dávalo jasný smysl a pořád jsem se lehce usmívala. Je to opravdu stav, který se nedá ničím jiným a nijak jinak vyvolat.
„Maruško, stalo se něco? Jsi jako vyměněná,“ ptal se mě manžel. Nedokázala jsem mu lhát, a tak jsem mu řekla pravdu. Opravdu hodně ho to zasáhlo. „Já se rozvádět nechci, Maruško. Na to tě mám příliš rád,“ řekl smutně.
Utíkal jako zajíc
Zato objekt mé touhy se projevil úplně jinak, než bych čekala! „Víš, Marie, my se přece o budoucnosti vůbec nebavili! Já nejsem chlap na vztah, to snad víš,“ blekotal a pak raději utekl z hotelového pokoje a víckrát se mi už neozval.
Můj muž, který mi nedělal scény, mě přijal zpět a od té doby mě na rukou nosil. Zatímco z charismatického a sebevědomého Davida se nakonec vyklubal jen malý zbabělý chlapeček, který se ve skutečnosti bojí žen a intimity.
Vždyť je skvělý
Po návratu k bývalému životu jsem si po nějaké době vše uvědomila. Ten skutečný svět každodennosti z masa a kostí má mnohem větší cenu než ten druhý, plný iluzí, který slouží k únikům každodennosti a stereotypu.
Byla to bolestivá zkušenost, která mi ukázala, jak skvělého mám manžela a že se dá šťastně žít i bez vášně.
Marie T. (55), Zlín
