Vždy jsem snila o lásce jako z románu. Takhle to ale v životě nechodí. Přišla jsem na to příliš pozdě!

Doma mě rodiče vychovali k poslušnosti. „Hlavně buď hodná, mysli na druhé, a pomáhej, seč ti síly stačí,“ kázali mi. Dřív se psychická pohoda jedince moc neřešila, a tak mě moji rodiče učili to, co jim vtloukali do hlavy ti jejich.

Příliš pozdě jsem zjistila, že jsem svojí bodrou povahou a měkkým srdcem chlapy spíš odpuzovala.

Jeden horší než druhý

Není se co divit, že veškeré mé pokusy o milostný vztah ztroskotaly. Dlouho jsem čekala na toho pravého, který bude první. „Přeci nedám svoji premiéru nějakému troubovi co si řekne,“ hájila jsem své panenství před kamarádkami, které si ze mne utahovaly.

Čekala jsem do sedmadvaceti a stejně se žádný zázrak nekonal. Milý mě navíc pár dnů po našem „poprvé“ opustil. Další objev mě měl jen pro pobavení, zatímco já lítala na obláčku lásky.

A tak jsem dávala vše, jak mě rodiče učili, zatímco zpět jsem nedostávala nic. A i za to jsem byla vděčná! Třetí partie byl parazit. Málem jsem přišla i o střechu nad hlavou.

Mám černého Petra?

A tak jsem sama už mnoho let. Na čtvrtý pokus se už necítím. Další ránu od života bych už nesnesla. Vždycky jsem si moc přála děti a ani jedno jsem nestihla. Vždyť jsem si nedokázala ani najít mužského, co za to stojí a není to ničema.

Přemítám o životě, listuji stránkami minulosti ve své paměti a říkám si: „Nejsem tady tak trochu zbytečně? V profesním životě nijak neexceluji, s láskou je to o ničem a dobrých kamarádů je taky poskrovnu! Kde jsem udělala chybu?“

Petra D. (64), Brno