Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. I Zdeněk byl původně samý slib, ale jakmile se mé bříško začalo kulatit, viděla jsem z něj jen rychle se vzdalující záda. Je prý příliš mladý, ještě se necítí na takový závazek a náš vztah vlastně nebyl až tak vážný.
Jenže mě bylo třiadvacet, byla jsem těhotná a úplně sama. Do porodnice jsem tudíž jela vlakem (se dvěma přestupy) a už tehdy jsem měla slzy na krajíčku. Moje Rozárka se narodila po jedenácti hodinách pekla, kterému se kultivovaně říká „traumatický porod“.
Drobounká, lehce přidušená holčička nebyla o mnoho větší než baseballová rukavice a okamžitě začala nespokojeně pofňukávat. Tohle kňourání se však záhy změnilo v hurónský řev.
Už v porodnici jsem tak celé noci trávila mimo postel, protože jsem nechtěla rušit ostatní. Zatímco jejich miminka tiše spala, já brázdila nekonečné metry nemocniční chodby.
Kovová postýlka tiše vrzala, holčička řvala až se zalykala a já ráno důvěrně znala každý flek na bledě zeleném linoleu. Sestřičky se mým nářkům smály a unisono mě přesvědčovaly, že to přejde.
Mrňouskovi se prý ve velké nemocnici nelíbí a já se také vnitřně uklidním, jakmile se dostanu domů k novopečenému tatínkovi.
Jenže doma žádný tatínek nečekal. Nikdo neuklidil, nikdo nenakoupil, dokonce ani ta přiblblá žárovka na domovní chodbě nesvítila. S funěním jsem dovlekla moji holčičku domů, provázena nyní už neodmyslitelným křikem.
Někdo tvrdí, že děťátko dlouho plakat nevydrží. Že se „uřve“, unaví a usne. Rozárka však zjevně spát nepotřebovala. Vynašla si dokonce svérázný způsob, jak ječet i v průběhu kojení.
Pila a u toho koutkem úst protestovala, asi aby nikdo nezapomínal, že tam pořád je. Po deseti dnech už jsem z toho stresu a nevyspání skoro přišla o mléko a holčička tudíž vřískala o to vztekleji. Bylo na čase vyrazit do města pro umělou výživu.
Těhotenské kalhoty mi nepříjemně padaly, ale do ničeho jiného jsem se nenacpala. Lehce odřený perleťový skřipec mi klouzal z neumytých vlasů a než jsem holčičku nacpala do kombinézy, byla jsem zpocená jako myš. Tím však celé drama teprve začínalo.
V zimním čase totiž tma padá brzy, a tak bylo na domovní chodbě jako v kobce. Poslepu jsem nahmatala vypínač, stiskla jej a… nic se nestalo. Hlasitě jsem zaklela a podél zdi se plížila ke dveřím, vedena neradostnou vidinou, že musím zdolat vysoké schody.
Najednou se v černotě za mnou ozval mužský hlas. Příšerně jsem se lekla, srazila kočárek dolů a vyrazila na ulici. Uklidnila jsem se až za dalším rohem. Srdce mi bilo jako o závod a Rozárka řvala. Tentokrát však plným právem. Chudinka, musela být naklepaná jako řízek.
Když jsem o dvě hodiny později míchala umělé mléko s pocitem, že jsem nejhorší matka na světě, někdo zazvonil u dveří. Na chodbě stál mladý muž jako vystřižený z propagační fotografie. Byl vysoký, štíhlý, skvěle oblečený a z obličeje zářily chrpově modré oči.
Aby byl efekt opravdu dokonalý, držel v ruce krásnou růži na dlouhém stonku. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Krasavec nejistě přešlápl a přehodil květinu z levé ruky do pravé:
„Dobrý den, jsem Fiala, váš soused. Moc mě mrzí, jak jsem vás zbytečně vyděsil, a tak jsem chtěl…“ V té chvíli se k završení všeho rozeřvala Rozárka.
Bleskově jsem popadla růži, houkla, že se nic neděje a přibouchla nejkrásnějšímu muži na světě dveře před nosem. Když jsem pak masírovala nafouklé bříško stěží jsem potlačila chuť mlátit hlavou o zeď. Jsem pitomá, pitomá. Pitomá!
Po sto letech vidím krásného chlapa a zachovám se jako nána. Vsadím se, že tam ještě teď stojí a pořád ještě kroutí hlavou. Jo, to je tak, když člověk jedná bez rozmyslu.
Ty chrpově modré oči my však nešly z hlavy a navíc jsem si chtěla napravit reputaci. Při další vycházce jsem proto zkontrolovala zvonky a bryskně dopočítala, kde v domě by měl bydlet kýžený Luboš Fiala.
Poté jsem se upravila (což čítalo umytí vlasů a nanesení růžové pomády na rty) a se řvoucí Rozárkou na ruce zahájila průzkum našeho domu. Za chvíli jsem už stála před dveřmi, na kterých byla elegantní zlatá cedulka se jménem.
Zhluboka jsem se nadechla a chystala se zazvonit. Nic takového však nebylo třeba, protože ďábelský řev mé dcerky majitele bytu spolehlivě přivolal. Tentokrát měl pan Fiala tmavě modré rifle a béžové tričko. Vypadal uvolněně, nenuceně, úchvatně.
Nasucho jsem polkla a rychle vychrlila, že se moc omlouvám, nechtěla jsem se chovat neomaleně, ale vevnitř mi plakalo dítě, ráda bych ho nějak odškodnila a tak se chci zeptat, zda by nepřijal mé pozvání na večeři.
„Mám lepší nápad,“ zazubil se krasavec a zvedl ke mně pomoučněné dlaně. „Nechcete přijít vy ke mně?“ Ani nečekal na odpověď a zkušeným hmatem mi vzal Rozárku z umdlévajících rukou. V tom pohybu byla rutina, která mě zarazila.
Zkoprněle jsem kývla a vstoupila do krásného, velkého a účelně zařízeného bytu, ze kterého něco neodolatelně vonělo.
„Pustil jsem se do výroby domácích těstovin, ale nevím, jak to dopadne,“ zubil se Luboš od plotny, přičemž jednou rukou házel tagliatelle do hrnce, zatímco na druhé stále houpal Rozárku. Holčička byla v takovém šoku, že úplně zapomněla plakat.
Od jejího narození to bylo snad poprvé. Nenápadně jsem krasavce obešla, abych okoukla, jak ji drží.
„S kolegy tomu pracovně říkáme klubíčko,“ ozvalo se od sporáku. „Na prdíky je ideální, protože má skrčené nožičky.“ Jak, setsakra věděl, že má Rozárka zažívací problémy? A s jakými kolegy?
Musel jsem vypadat opravdu hodně tázavě, protože krasavec si utřel volnou ruku a nedbale prohodil.
„Profesionální deformace. Víte, jsem pediatr.“
Následovala ta nejchutnější a nejpříjemnější večeře v mém životě. Jantarově žlutý ryzlink mi záhy rozvázal jazyk. Nejprve jsem se ptala hlavně na Rozárku, ale s postupujícím večerem (a ubývajícím vínem) byl náš hovor osobnější a důvěrnější.
Nikdy jsem si s nikým tolik nenotovala. Tenhle muž byl inteligentní, vzdělaný, bezprostřední a naprosto okouzlující.
Po měsících, kdy jsem si připadala jako hromádka neštěstí, jsem se najednou cítila jako bohyně. Holčička tiše vrněla a hodiny letěly jako splašené.
Když už krmení Rozárky opravdu nešlo odkládat, vykoktala jsem, že bych mu laskavost ráda oplatila, a vypochodovala na chodbu. Naštěstí souhlasil. Doma se děťátko opět rozeřvalo a já došla k závěru, že se mu stýská. Ani jsem se nedivila, mně se stýskalo taky.
Nějak jsem si najednou svůj svět nedokázala představit bez těch chrpově modrých očí a horkých dlaní.
Když jsem se druhý den vydala na nákup, potkala jsem Luboše na chodbě. Balancoval na viditelně příliš krátkých štaflích, které si provizorně vypodložil jakýmsi prknem. Vyměňoval tu prokletou žárovku! Zalila mě vlna vděku.
Byla bych se mu vrhla kolem krku, kdyby nestál tak vysoko. Takhle jsem jen zaparkovala kočár (stejně bych se kolem něj nedostala) a čekala, až si mě všimne.
„Vidím, že si rozšiřuješ pole působnosti. To jsou doktorské platy opravdu tak špatné?“ Opravář amatér se zazubil a začal zpátky šroubovat špinavý skleněný kryt.
„Inu, na rekvalifikaci není nikdy pozdě. Moc se těším na tu večeři, co plánuješ uvařit?“ Přiznala jsem, že ještě nevím a jen čekám na inspiraci.
„Tak víte co, krásky? Já jdu s vámi, abyste náhodou nekoupily něco, co nejím.“
Z nákupu se stala dlouhá procházka. Luboš suverénně tlačil kočár a já si užívala závistivé pohledy ostatních žen. Určitě si říkaly, kde ta ucumplaná šmudla klofla tak nádherného chlapa. Ten měl oči jen pro mě, což mou náladu zvedalo do závratných výšin.
Pořád se na mě díval a přitom se usmíval tím svým odzbrojujícím chlapeckým úsměvem. Čas letěl jako zběsilý a tak jsme pak rovnou přešli ke mně a začali společně chystat večeři. I ta se nakonec protáhla a Luboš skočil pro další láhev vína.
Celou noc jsme pak trávili příjemným rozhovorem, přerušovaným jen odbíháním za Rozárkou. Jak rostla naše únava, byli jsme důvěrnější a důvěrnější.
Až když se do oken vedralo raní slunce, uvědomila jsem si, že Luboš odbíhá za Rozárkou, jako by to ani nebylo cizí dítě. Počínal si tak samozřejmě a mile, že mi to vehnalo slzy do očí. Palčivě jsem toužila mít tohoto muže ve svém životě, a to navždy. Vždyť pro mě za pár dní už udělal víc, než Zdeněk za ty tři jalové roky.
Dny plynuly a já byla stále zamilovanější. Nejprve jsem vyhledávala hloupé výmluvy, abych ospravedlnila své návštěvy. Až když se u mě můj nádherný soused začal objevovat se slovy:
„Nemohl jsem to bez malé vydržet!“ či „Moc se mi stýskalo!“, na tyhle hloupé lži jsem se vykašlala. Přesto když jsem za ním poprvé vyrazila bez připraveného důvodu, měla jsem srdce až v hrdle.
„Rozárka říkala, že tě musí vidět,“ vyhrkla jsem hned na prahu.
„Ano?“ protáhl uličnicky. „A pročpak?“
„Má tě moc ráda!“ vyletělo ze mě zcela mimo plán a jako bych to chtěla napravit, dodala jsem bleskově:
„A já taky. Moc tě miluju. Fakt moc.“ Luboš na nekonečně dlouhý zlomek vteřiny strnul a mně se zastavilo srdce. Pak se naklonil, pohladil mě po tváři a dlouze a sladce mě políbil. Svět se zatočil a já lehce zavrávorala. Cítila jsem jen závrať.
Všechny mé pošetilé sny se v tom jediném okamžiku proměnily ve skutečnost a já měla pocit, že všechno je tak, jak má být. Najednou jsem byla šťastná a klidná. Láska si mě našla sama.
Své vyprávění bych ráda zakončila větou „a od té doby už Rozárka nikdy neplakala.“ Nebyla by to pravda. Naše holčička prokřičela dlouhou řadu nocí, ale od onoho okamžiku jsme na to byli dva.
Netrvalo dlouho a i s malým křiklounem jsme se stěhovaly o pár pater výš do mnohem hezčího a světlejšího bytu. Když vám teď píši, má už Rozárka malého bratříčka Luboška. Je to klidné a spavé miminko, jehož tiché broukání spolehlivě tlumí její temperament.
Svou úlohu velké sestry bere velice vážně a dělá vše proto, aby se „mimi“ neprobudilo. Za rušivé považuje i to, když se táta s mámou příliš „pusinkují“, a já jen dodávám, že je to velmi často.
Milada
