Nikdy jsem nebyla velký dobrodruh. Záviděla jsem sebevědomým ženám, které ví, co chtějí a nebojí se za tím jít. Já jsem byla spíš jejich pravý opak.

Narodila jsem se v malé vesničce na Moravě a moji rodiče neměli moc peněz. Byla jsem od malička naučená, že musím potlačovat své potřeby a smířit se s tím, co mi bylo v životě dáno.

Nevěděla jsem, že svět může být obrovským dobrodružstvím, když se odvážíte snít a odhodláte se udělat krok do neznáma. V mé rodné vísce jsem se všichni znali.

Měla jsem svůj malý okruh přátel, chodila jsem do školy, pomáhala rodičům, navštěvovala diskotéku ve vedlejší vesnici a život prostě plynul dál. Když mi bylo šestnáct, seznámila jsem se na místním učňáku s Pepou.

Chodil o dva roky výš a byl snem každé dívky z okolí. Tenkrát jsem nemohla uvěřit svému štěstí, že si vybral zrovna mě. Byli jsme se školou na nějaké nudné přednášce a já jsem v podstatě vůbec nevnímala co se kolem mě děje. Proto mě trošku polekalo, když se přímo za mnou ozvalo:

„Nuda co“? Když jsem vzhlédla a uviděla ho tam stát, okamžitě jsem se začala červenat a nervózně si žmoulat pramen vlasů.

„Hm,“ pípla jsem a soustředila se na svůj palec u nohy.

„Když je to takovej vopruz, nechceš zmizet?“ Sice jsem byla docela hodná studentka a nikdy jsem nechodila za školu, ale když se mě zeptal on, okamžitě jsem souhlasila. Strávili jsme spolu báječné odpoledne, kdy jsme si jen povídali.

Já zjistila, že je hrozně fajn a on se podezřele často vyptával na to, jestli někoho nemám. Hned jsme spolu začali chodit. Druhý den ve škole jsem si nemohla nevšimnout závistivých pohledů svých spolužaček. Byla jsem prostě v sedmém nebi.

Každý máme v životě a ve společnosti svou roli a já jsem se chopila té své. Byla jsem ideální přítelkyně. O svého miláčka jsem se starala, byla mu oporou a udělala pro něj první poslední. Není pak taky divu, že byl v našem vztahu velice spokojený.

Netrvalo dlouho a my se vzali. Byli jsme sice ještě mladí, ale také zamilovaní až po uši. Našli jsme si vlastní byt a dokonce i dobrou práci. Jenže roky ubíhaly a já se začala trochu nudit. Nechápejte mě špatně.

Byla jsem vděčná za to, že se mám dobře a našla jsem v životě štěstí, ale nedokázala jsem si představit, že tohle je všechno. Že můj život se skládá pouze z péče o manžela a práce v místní bance.

Pepa také dost často mluvil o dětech, ale na toto téma jsem s ním nechtěla nikdy dlouze mluvit. Nebyla jsem na to připravená. Připadala jsem si jako blázen. Všechny moje kamarádky by za můj život daly cokoliv a já nebyla šťastná nebo ano? Vlastně jsem si nebyla jistá.

Možná, že se můj vnitřní neklid začal odrážet i navenek a Pepa to vycítil, protože se začal chovat čím dál divněji. Chodil domů později, než normálně. Začal navštěvovat místní zábavy, což ho nikdy dřív nebavilo a postupně se přede mnou uzavíral.

Už jsme spolu nemluvili tak, jako dříve. Náš  tak otevřený a upřímný vztah začal skřípat.

Teď už jsem věděla, že šťastná rozhodně nejsem, jenže jsem se zuby nehty držela představy toho co bylo a mohlo by být, že jsem si vůbec neuvědomovala, jak špatné to mezi námi vlastně bylo a ignorovala jsem všechno co jsem měla přímo před očima.

Když mi kamarádka jednoho dne řekla, že mě Pepa už asi rok a půl podvádí, byla jsem v šoku. Jak jsem si toho jen nemohla nevšimnout, vždyť je to tak jasné.

Potom co jsem mu udělala scénu na veřejnosti, aby měla naše vesnice na půl roku o čem mluvit jsem se přestěhovala zpět k rodičům. Musím se přiznat, že jsem se trochu litovala. Myslela jsem si, že můj život skončil dřív, než vůbec začal. Bylo mi dvacet šest let.

Deset let života jsem zahodila nudným vztahem, který jsem si vyumělkovala v hlavě, abych byla spokojenější, než jsem doopravdy byla. I když jsem se trápila, věděla jsem, že by pro mě byl celý rozvod mnohem horší, kdybych ho stále ještě milovala.

Dny za sebou ubíhaly ohromnou rychlostí a já byla stále zaseknutá na jednom místě. Pepa už dávno bydlel se svou novou přítelkyní. Vesnička si zvykla na nový spád věcí a nikdo neměl potřebu nic komentovat. Jenže co teď?

Budu doufat, že si mě všimne nějaký princ na bílém koni nebo vezmu svůj život pevně do svých rukou? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, jenže jak na to? V romantických filmech i povídkách to vše vypadá tak snadně.

Hlavní hrdinka se stane paní svého osudu, ale jak to udělá vám nikdo neprozradí. Ta malá, nepatrná změna ve vašem postoji a myšlení je klíčem k úspěchu. Alespoň u mě to tak bylo. Stačilo začít věřit, že si zasloužíte víc a nebát se.

Pak už jsem jen potkala kamarádku, která zrovna odlétala na exotickou dovolenou do Thajska, sbalila jsem kufr, koupila letenku a v podstatě poprvé opustila hranice své malé vesničky.

Bylo to snad jediné impulzivní rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Neměla jsem s cestováním žádné zkušenosti, ale jakmile jsem vkročila poprvé v životě na pláž, věděla jsem, že jsem se pro tohle zrodila.

Vítr, který rozfoukával listy v palmovém háji, písek, který se jemně proséval mezi prsty a šumění oceánu, které odnášelo všechny starosti do neznáma. Vše mi přišlo neskutečné, povědomé a blízké.

Objevila jsem v sobě dlouho ukrytou dobrodružnou duši, která chtěla všechno poznat, vyzkoušet a objevit.

Jednoho večera, když jsme s kamarádkou vyrazili na místní párty na pláži, jsem zjistila, že Thajsko je plné Čechů, kteří se rozhodli v tomto ráji na konci světa žít.

Seznámily jsme se se skupinou přátel, která cestuje kolem světa a já byla z jejich vyprávění naprosto nadšená. Měla jsem peníze, které jsem získala od bývalého manžela jako vyrovnání za rozvod a věděla, že mě doma nečeká žádné vzrušení.

Když jsme balily kufry a chystali se k odjezdu, rozhodla jsem se, že já se zatím zpět nevrátím. Přidala jsem se ke skupině cestovatelů a rozhodla se s nimi projet celou Asii.

Konečně jsem cítila, že znovu žiji. Do své nové skupinky přátel jsem se doslova zamilovala. Tereza, Marek a Lukáš se stali mou novou rodinou. Věděla jsem, že se na ně mohu v čemkoliv spolehnout a říct jim cokoliv.

V každém koutu světa jsem získávala nové známé a zažívala příhody o kterých se mi nikdy ani nesnilo.

Na Bali jsem se naučila surfovat, v Indii jsem dostala otravu z jídla a v Číně jsem se přátelům na dva dny ztratila, na Borneu v pralese jsem měla snad celé tělo pokryté pijavicemi, ale ten nejzajímavější zážitek se ale stal v Japonsku.

Už dříve jsem si všimla, že mezi mnou a Lukášem vzniká takové příjemné napětí a dost to mezi námi jiskří. Když jsme byly v Osace, seděli jsme v parku a debatovali o tom, kde tu noc přespíme.

Byla jsem vyčerpaná, protože jsme předtím tři dny v kuse neustále jen chodili, a tak jsem si lehla na trávu. Byl to nádherný pohled do korun stromů. Nade mnou se tyčily sakury, které opojně voněly a okouzlovaly mě svými růžovými květy.

Byla jsem tak zahleděná do té krásy, že jsem si ani nevšimla, že Tereza s Markem odešli. Najednou jsem vedle sebe ucítila pohyb a trhla sebou. Byl to Lukáš, který ležel vedle mě a otočil se na bok.

Jak jsem se probírala ze svého růžového snu, trvalo mi trošku déle, než jsem si uvědomila, že jsou naše obličeje nebezpečně blízko. Potom mě políbil. Byl to krátký a nesmělý polibek. Když se ode mě odtáhl, nebyl si jistý, jak budu reagovat.

Protože jsem nic neříkala, znejistěl. „Víš, ono je dnes prvního máje a my jsme pod rozkvetlým stromem, tak jsem myslel…“ Byl tak roztomilý, když byl nervózní, že jsem ho prostě musela políbit také.

„Myslel jsi dobře.“ odpověděla jsem.

Naše další společné cesty pak byly ještě kouzelnější. Když člověk vidí svět přes zamilované brýle, je všechno okamžitě krásnější. Ale i to nejlepší dobrodružství musí jednou skončit, a tak jsme se po necelých třech měsících nedobrovolně vraceli všichni domů.

Lukáš bydlel na druhém konci republiky, nebylo moc příležitostí jak se vídat. Prvních pár týdnů jsem žila z nových zážitků, ale už jsem si nedokázala představit, že se vrátím zpět ke starému životu.

Stýskalo se mi po adrenalinu z neznáma, po Lukášovi, po ostatních i po teplém vzduchu na plážích. Nedokázala jsem pochopit, jak lidé doma mohou žít tak nudně a bez sebevětších ambicí. Když od mé cesty uběhlo asi půl roku, doslova jsem trpěla.

Musela jsem něco udělat. V tu dobu jsem se rozhodla, že se odstěhuji na trvalo. Lukáš se ani nemusel dlouho rozmýšlet a souhlasil, že pojede se mnou. Rozhodli jsme se pro Bali, protože jsme věděli, že se tam nachází také početná česká komunita.

Měla jsem samozřejmě strach z neznáma a věděla jsem, že mi bude chybět rodina i přátelé, ale někdy prostě musíte následovat hlas svého srdce.

Teď už s Lukášem žijeme na slunném Bali tři roky. Vzali jsme se – to byste se nestačili divit kolik lidí chce na vaší svatbu, když jí pořádáte na exotickém místě – narodila se nám holčička a pořídili jsme si bar na pláži.

Nemáme sice miliony, ale zato jsme šťastní, že jsme našli náš malý ráj na zemi. Myslím si, že se v životě vyplatí riskovat, protože ten, kdo nic nevsadí, také nic nevyhraje.

Jana, 32 let