K napsání tohoto příběhu mne inspiroval příběh solidárních kolegyněk jež se nebály zastat své propuštěné spolupracovnice svobodné matky. Pracovala v jedné organizaci jedenáct let a dá se říci, že profese se mi stala posláním.
Zprvu byli vcelku dobrý kolektiv, ale s postupem času, kterak se začal obměnˇovat a přicházeli noví ambiciozní mladí lidé jsme občas byli jako ohenˇ a voda.
Zatímco ti starší jeli víceméně v zajetých kolejích a toužili spíše po klidu a vzájemné pomoci, ti mladší toužili co nejrychleji vybudovat kariéru a tak neváhali jít přes mrtvoly.
Když zaučovala své nové kolegy a zprvu se mezi nimi cítila fajn, nebotˇ na svůj věk zdaleka nevypadala, hodně sportovala a dálkově stejně jako mnozí z nich studovala, netušila, že si tímto kopu vlastní hrob.
Zanedlouho mi zemřeli rodiče a tak zůstala zcela sama, opuštěná, bez opory rodiny a partnera, který mne před lety opustil. neměla se komu vyplakat na rameni či se jen ze své hluboké bolesti vypovídat.
A aby toho nebylo málo, krátce onemocněla a včas si nestihla obnovit kvalifikaci a přestože se přihlásila na zkoušky v nejbližším termínu, stejnou pracovní pozici již nezískala.
Dokonce částečně pracovala jako uklízečka, zatímco noví mladí kolegové, především muži zaujali mou pozici.
Pracovní vztahy se zhoršily a já se psychicky zhroutila. Namísto pomoci dostala vytýkací dopis s upozorněním na možnou výpověd. Bokem slyšela šeptandu, kterak tak nějak zestárla a měla bych se poohlídnout po jiné práci.
Mnohé kolegyně v obdobném věku mne víceméně politovaly, ale raději se stáhly do ústranní. Převládal zde strach a boj o moc. Ti co nic nedělali předstírali že dělají a vezli se na opravdových dříčích.
Ač mne práci velmi bavila, očkem začala pomrkávat po jiných nabídkách, dokonce pomýšlela o pracovní neschopnosti. Ještě před pár měsíci oblíbená se stala spíše nechtěnou. Osamělá žena před padesátkou to nemá lehké asi nikde.
Ač ve velmi dobré fyzické kondici, psychika byla smrtí rodičů a osamělostí nalomena, čehož ti mladí a ambiciozní náležitě využili. Nakonec žádný strom neroste do nebe. Během příštího roku se společnost zcela zavře.
Nastane rozsáhlá rekonstrukce patrně spojená s propouštěním a tak když mi bylo navrženo slušné odstupné s okamžitým odchodem, souhlasila. A myslím, že udělala dobře.
Po třech měsících odpočinku a pobytu převážně v přírodě se má dušička dá se říci uzdravila a já se se svým nelehkým osudem pomalu začala vyrovnávat. Především si ujasnila své priority a začala odepisovat na pracovní nabídky i mimo obor.
Naštěstí díky tomu, že mnohé firmy bojují o zaměstnance už se tolik nehledí na věk, ale na to, co člověk skutečně umí a jaký je. Jak se říká, změna je život a ten nikdy není jednotvárný.
Nakonec mne třeba onen ” vyhazov pro stáří “nakopne k něčemu novému, že se nestačím zapouzdřit. To, že člověk zestárne přece neznamená, že ztratí svou lidskou důstojnost a kdoví, jak budou vypadat za pár let oni mladí a neklidní. I když my možná nebyli jiní, jen doba se změnila a zrychlila.
Vladislava Chourová, Příbram