Moje dětství nebylo nic veselého a můj otec nestál za nic. Teď ale potřebuje moji pomoc a já nemám jinou možnost, než mu ji poskytnout.
Táta se na mě upřeně dívá. „Já vím že jsem byl pěkný darebák. Udělal jsem v životě hodně chyb.“ Hledíme si do očí. Neuhne, jako to dělal dřív. Nikdy se mi do očí nepodíval. Chce se mi brečet. To, co teď od něj slyším, zní jako zpověď.
Už zřejmě pochopil, že tento pobyt v nemocnici je jeho poslední. Proč si to ale všechno neuvědomil dřív?
Tatínek není doma
Z raného dětství si pamatuju především to, že si skoro vůbec nevzpomínám na přítomnost otce. Už tehdy totiž chodil rovnou z práce do hospody. A víkendy trávil se svými kamarády. Ano, byl ještě mladý. S maminkou se brali, když mu bylo dvacet a mámě osmnáct.
Čekali tehdy mě. Ale to ho přece neopravňovalo k tomu, aby všechnu péči o malé dítě a domácnost nechal na mámě.
První vážné konflikty
Když jsem trochu povyrostla, bývala jsem často svědkem nočních návratů otce domů. Tehdy už z něj byl alkoholik, který míval v alkoholovém opojení návaly vzteku. Nerozbíjel jen věci kolem sebe, ale začal bít i maminku.
I já to slízla, když jsem se naivně snažila mámu bránit. Začala jsem se ho bát, nenáviděla jsem ho. Nikdy si se mnou nehrál, nikdy mě nepohladil, neusmál se na mě, neřekl mi milé slovo nebo pochvalu. Tak moc jsem toužila po skutečném tátovi!
Konec trápení
Vše se odehrálo velmi rychle. Otec přišel zase opilý a zmlátil mámu tak, že skončila v nemocnici. To byl konec jejich manželství. Otec se tomu nijak nebránil. O mě neprojevil zájem, nechtěl se se mnou pravidelně stýkat. Ulevilo se mi. A maminka celá rozkvetla.
Proto také netrvalo dlouho, a našla si nového, hodného muže. Jindřich byl o patnáct let starší, ale byl to konečně můj otec. Byli jsme konečně šťastná rodina.
Nečekaný telefonát
Na své neveselé dětství jsem už dávno zapomněla. Měla jsem vlastní rodinu, už i vnoučata. Jednoho dne ale zazvonil telefon. Volala jakási žena, že můj otec leží ve vážném stavu u nich na klinice.
M prý uvedl jako jedinou blízkou osobu a zda bych tedy mohla přijít. Byla jsem v šoku. Popravdě, na svého otce jsem už dávno zapomněla. Neviděla jsem ho čtyřicet pět let! Prožívala jsem těžký boj sama se sebou. Nakonec jsem ale za otcem do nemocnice vyrazila.
To jsem nečekala
Byla jsem připravená téměř na všechno, ale na toto ne. Z mého otce byl drobný uzlíček. On, vždy takový silák a kus chlapa, tu teď ležel a celý se v posteli ztrácel. Z tohoto člověka už nešlo mít strach.
Jen jeho zdrchaná tvář vypovídala jak nezdravý a divoký život vedl. A tento umírající muž, který mě nikdy nevzal do náruče, se mi nyní omlouval a říkal mi, že byl hlupák že si nevážil toho, že má tak skvělou dceru. Proč některé věci přicházejí v životě tak pozdě?
Milena S. (57), Litomyšl