Existuje skutečně život po smrti? Já jsem o tom dnes už zcela přesvědčena! Manžel se mnou totiž po své smrti komunikoval z onoho světa!
V životě nás potkávají nejrůznější špatné věci, ale k těm nejhorším určitě patří předčasná smrt dlouhodobého partnera nebo jiného blízkého milovaného člověka. Vím to, protože i mě bohužel tato tragédie potkala.
Moje životní láska
Když jsme si s Lubošem, mým mužem, kdysi ve svatební síni říkali své „ano“, mysleli jsme to vážně na celý život.
Znali jsem se velice dobře, věděli jsme o svých kladných i záporných vlastnostech, ale přesto jsme se hluboce milovali a věděli, že spolu chceme být až do konce našich životů.
Naše představy zahrnovaly pořízení bydlení, založení rodiny i společné spokojené stáří až do vysokého věku. Potom ale přišla rakovina a všechno bylo najednou jinak.
Naděje na vyléčení nebyla
Poté, co jsme společně úspěšně vychovali syna a dceru, kteří si začali žít svým vlastním životem, domnívali jsme se s manželem, že už máme napořád jenom spoustu času pro sebe. Měli jsme v úmyslu cestovat, poznávat nové věci, prostě užívat si života.
Jednoho dne ale přišel Luboš domů a měl ve tváři výraz, jaký jsem u něho doposud nespatřila. Vyděsilo mě to. Zeptala jsem se ho, co se děje.
Chvíli mlžil a chodil kolem horké kaše, ale nakonec mi řekl pravdu – že už měl delší dobu zdravotní potíže, ale nechtěl mě zneklidňovat. Nyní se ale dozvěděl, že má bohužel zhoubný nádor.
A ukázalo se navíc, že se na tento nádor přišlo pozdě, takže už stačil po těle metastázovat.
Poslední dovolená
Byl to příšerný šok, jako by mi manžel sdělil datum své popravy. Dlouho jsem odmítala tomu věřit, nechtěla jsem se s tím smířit. Luboš bojoval, jak mohl.
Stihli jsme ještě zajet na Kanárské ostrovy, kam jsme se vždycky chtěli podívat, ale pak se manželův stav rychle zhoršoval. Bylo na něm vidět, že má bolesti, i když se přede mnou snažil tvářit, že ne.
Moc dobře jsem ho však za ta léta znala, takže jsem věděla, že se snaží být statečný a silný jen kvůli mně. Zkrátka mě nechtěl trápit. Bylo ironií osudu, že z nás dvou to byl on, kdo se s touto bolestnou situací vyrovnával lépe.
Řekl, že mi dá znamení
Později přešla nemoc do stádia, kdy Luboš vyžadoval permanentní lékařskou péči. Musel být v nemocnici. Chodila jsem tam za ním denně. Dodnes mě dojímá, jak se i ve chvílích bolesti občas nutil do žertování.
To byl zkrátka celý on – za každou cenu a v jakékoli situace se vždy snažil být pozitivně naladěný.
Jednou, když jsme byli spolu na procházce v nemocničním parku, mi slíbil, že až zemře, dá mi z onoho světa znamení, kterým mě přesvědčí, že smrtí všechno neskončí. Brala jsem to jako hru, která mu pomáhala psychicky a řekla jsem, že na ta znamení budu čekat. To už jsem i já chápala, že konec se rychle blíží a nedá se s tím nic dělat.
Ztratila jsem smysl života
Poslední dny byly nejhorší. Luboš měl bolesti a už skoro nikoho a nic kolem sebe nevnímal. Jednoho rána mi z nemocnice zavolali, že té noci manžel zemřel. Bylo mu pouhých padesát jedna let.
Teprve v té chvíli na mě dolehla celá ta tíha budoucího života bez milovaného partnera. Pohřeb jsem prožila jako v těžkém snu. V dalších týdnech jsem pak ztratila zájem naprosto o cokoliv, jen jsem automaticky chodila do práce a z práce.
Doma jsem pak tupě koukala do zdi a v hlavě měla vzpomínky na ty krásné společně prožité roky.
Manželův zlozvyk
Jako každý muž, měl i Luboš během svého života řadu zlozvyků, kterými mě vždy poněkud rozčiloval. Moc ráda bych mu je teď odpouštěla. Občas jsem si na ně vzpomněla.
K těm, co mě rozčilovaly nejvíc, patřilo to, že po jídle schválně nechával odsunutou svoji židli daleko od stolu, takže jsem se jí musela vyhýbat.
Odsunutá židle
Po nějaké době od jeho smrti se mi o něm zdál hrozně živý sen. Probudila jsem se z něho se slzami na tváři. Vstala jsem, abych se uklidnila. Šla jsem se do kuchyně napít vody. Všimla jsem si, že Lubošova židle je odsunutá tak, jako bývala kdysi.
Věděla jsem ale skálopevně, že jsem s ní vůbec nehýbala! Opatrně jsem židli zasunula zpátky. Připadalo mi to nesmyslné a neuvěřitelné, že bych dostala od Luboše slibované znamení, ale pak jsem si to dala do souvislosti s tím snem.
Věřím, že smrt není konec
V následujících dnech se situace se židlí několikrát opakovala. Úplně mě pak přesvědčilo, když se najednou samo od sebe začalo rozsvěcet světlo ve sklepě. Luboš ho často zapomínal zhasnout a nejednou jsme se kvůli tomu i pohádali.
Zdálo se mi nyní o manželovi také mnohem častěji, než dříve. Čekala jsem dokonce, že by se mi mohl zjevit jako duch, ale k tomu nedošlo. Tajemné pozdravy ze záhrobí ale pokračovaly ještě asi čtvrt roku, pak náhle přestaly.
Dodnes věřím tomu, že to byl opravdu zesnulý manžel. Snad se jednou, až si smrt přijde i pro mě, tam někde v neznámu znovu uvidíme. Já tomu pevně věřím.
Denisa P. (53), Hradec Králové