Domů     „Osiřelé“ hafany zachránila před smrtí
„Osiřelé“ hafany zachránila před smrtí
5 minut čtení

Když umřela maminčina sousedka, pozůstalí vyklidili dům a jejím pejskům se údajně snažili najít nový domov. Mamce jen stroze oznámili, že když si je nikdo nevezme, nechají je utratit. Jenže s tím se nedokázala smířit.

Moje máma je neuvěřitelně dobrosrdečná bytost a snad ještě hodnější než na lidi je celý život na zvířata. Rozumí jim, dobře se o ně stará, a protože žije v malém domku na venkově, může jich, hlavně k radosti mých dětí, i několik mít.

Žijí s ní čtyři kočky, které chodí do domu i ven. V zimě polehávají po gaučích, kdežto v létě se z nich stávají tulačky. Kdyby nebyly několikrát za den prázdné jejich misky ani by o nich nevěděla.

Taky má malého zrzavého voříška, kterého někde sebrala odloženého, když byl ještě štěně. Kočky také nejsou žádné královny krásy z chovné stanice za spoustu peněz, jsou to nalezenkyně, které měly štěstí, protože si je vzala právě ona.

Ovšem posluhuje jim tak, jako by královnami byly. Máma je ale pečovatelka i co se týče zvířat jiných lidí. Třeba dává pozor, aby všichni ve vesnici, kteří nechtějí koťata, dali své kočky vykastrovat.

Kdyby to totiž neudělali, topili by pak mňoukající drobečky, což by mámě urvalo srdce. Nebo když jedna starší paní u nich ve vsi měla nemocného psíka, moje máma s ním jezdila k veterináři a pomáhala stařence o něj pečovat.

Čekali na novou šanci

O takových běžných situacích, do kterých moje máma zasahuje, bych vám mohla vyprávět hodně dlouho. Nikdy jsem takovou péči mámě nevyčítala, ale vždycky jsem jí připomínala, ať myslí hlavně na sebe a své zdraví, a potom teprve na každé zvířátko v okolí.

Vždycky nad tím jen mávla rukou a řekla: „Ále, vždyť to by přeci udělal každý,“ nebo: „Vždyť to nic není, zas nejsem tak stará, abych se nedokázala postarat o jednoho pejska.“ Pak jednoho dne žel zemřela mámina milá sousedka Vlastička.

Často jsem ji vídávala, jak sedí na zápraží a hladí po hlavě dva obrovské hafany. Co si pamatuju, u jejich domu vlastně vždycky hlídali dva velcí psi. Do domku vedle přijeli Vlastiččiny děti a dávaly dohromady její pozůstalost.

Vyklízely dům, odvezly těch pár slepiček a králíků, co ještě Vlastička měla, hafanům daly nažrat a odjely. Druhý den potom zazvonily na mou mámu a poprosily, zda by mohla Hromovi a Bleskovi dávat každý den nažrat, než jim najdou nový domov.

Máma samozřejmě souhlasila a vzhledem k tomu, že ji hafani znali, nebyl v tom žádný problém. Svědomitě je krmila a čekala, až si pro ně přijede nějaký milý nový majitel.

Nemilosrdný ortel

Nic takového se ale čtrnáct dní nestalo. Pak opět přijela Vlastiččina rodina. Mámě velice poděkovali a sdělili jí, že zatím bohužel pejskům nového majitele nenašli, a když se nenajde za další týden, budou je muset dát utratit.

V mámině hlavě to ale znělo takto:

„Když se nenajde nový majitel pro pejsky, budu si je muset vzít já, protože je přeci nenechám nadobro uspat.“ Její povaha jí nedávala jinou možnost a to přesto, že už měla doma malého psa a čtyři miciny, a nevěděla, jak se budou snášet a jestli jí budou ti velcí psi vůbec poslouchat.

Týden uběhl jako voda a žádný nový majitel se o sedmiletého a desetiletého „vlčáka s něčím“ nehlásil, takže už v neděli se chystalo stěhování.

Ukázalo se, že náš Alík nesnese konkurenci a už vůbec ne tak velkou, takže bylo jasné, že psi musí být vždycky od sebe. Máma tedy velkým psům půjčila na chvíli spodní pokoj a místnímu řemeslníkovi práci zadala práci na boudě a malém oploceném výběhu.

Vše pro zvířátka

Kočkám se samozřejmě nedá vysvětlit, že od teď se mají určitým místům v domě i na zahradě vyhýbat, takže hned první týden vezla máma mourovatou Hedviku na šití, ale nebylo to nic velkého. Ovšem máma měla prokousnutou ruku, což jí ale nevadilo.

Díky této své „oběti“ totiž zachránila Hedvice život, protože jinak by Blesk kočku roztrhal. Její adopce měla i další následky, třeba že chodila na dvě procházky se psi, protože společně je vzít ven nemohla.

Skotačení hafanů odnesly i speciální kalhoty jedné cyklistky, které jí máma bez mrknutí oka proplatila. Opět jí to nerozhodilo, protože byla ráda, že paní jinak zůstala bez úhony. „Nehody“ se psy prostě brala tak, jak přicházely.

Aby toho nebylo málo, psi dostali jakýsi ekzém, takže s nimi den co den putovala autobusem a vlakem se dvěma přestupy k veterináři.

Snad si neadoptuje slona

Časem se vše začalo uklidňovat a celá ta „smečka“ se tak nějak sžila. Pravda, že by Hrom s Bleskem mamku zrovna na slovo poslechli, to ne, ale se všemi těmi zvířaty to zvládala tak, že jsem ji obdivovala.

Když Blesk začal stárnout, máma ho dokonce nosila na zahradu, aby se mohl vyvenčit, což při jeho hmotnosti byl výkon hodný vzpěrače. Dneska už žije jen Hrom a v „rodinné hierarchii“ se vlastně nic nezměnilo.

Máminu domu šéfují zvířata, některá musejí i nadále žít v oddělených „zónách“ a máma stále nachodí hodně na procházkách. Takže když se řekne dobré srdce, okamžitě se mi vybaví právě moje maminka. A hned potom se vždycky pro sebe usměju a řeknu si:

Snad nikdy nepůjde okolo cirkusu, kde už nebudou potřebovat třeba lva nebo slona…

Barbora S.(39), Nová Paka

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může