Povídám si s věcmi. Můžete si myslet, že jsem blázen, a třeba jsem. Ale mně to vyhovuje. Léta jsem pracovala v obchodě a to mluvení mě nějak utahalo.

Bývala jsem výřečná holka, to žádná. „Ta se neztratí,“ říkala mám. Ale na kariéru tehdy nebylo možné ani pomyslet. Pusu mi jela, ale že bych se tím mohla život, nikoho ani ve snu nenapadlo. „Tak půjde na prodavačku,“ rozhodl otec, když se mi moc do školy už nechtělo.

Byla jsem umanutá

Copak o tom, vysvědčení jsem měla dobré. Dokonce i s horším prospěchem moji spolužáci šli na střední školy. Já se chtěla co nejdřív osamostatnit. Nebýt závislá na nikom, ani na rodičích. To už vůbec ne. Chtěl jsem se protloukat na vlastní pěst.

To bylo tehdy hloupé, vím, ale už se to nedá vrátit. Kýla jsem na učňák. To ještě přežiju. A pak už svou paní. Nedocházely mi v té době věci, netušila jsem, že to bude komplikovanější. Já jsem chtěla být samostatná.

Rozčarování

Po učňáku první samoobsluha. Plat mizerný, byla jsem holka pro všechno. Tahala jsem basy piv, když skladník se dva nebo tři dny neukázal v práci. Zametala, uklízela. Za pult lahůdek směla jenom manželka vedoucího a její kamarádky. Tak jsem doplňovala zboží.

Zbožínalectví mi bylo k ničemu, jako skoro všechno, co mě učili. A lidi mě mezi regály oslovovali a rozčilovali se. Jak to, že není krupička? Jak to, že nemáte toaletní papír, vždyť minulý týden se vedoucí dušoval, že ho přivezou. To teda byla doba.

Domluva byla k ničemu

Vedoucího pak zavřeli, žádné manko, rozkrádání majetku. Už jsem mohla za pult a pak se všechno změnilo. Dostala jsem se na informace. A tam to hučelo celý den. Pak jsem šla do důchodu a lidé mi nějak nechybí. Jsem vymluvená. Tak mluvím jenom s věcmi.

Tuhle mi vánek srazil květináč na parapetu. „Když se ti líbí,“ obrátila jsem se na květináč i na vysypanou kytku. A ještě chvíli míchala omáčku. Potom jsem květináč sebrala, vrátila hlínu i kytku a postavila znova na parapet. „A buď hodnej!“ domlouvala jsem mu.

Neposlechl. Za chvíli spadl znova. „Tak si tam lež,“ řekla jsem káravě a šla dochystat oběd. Čekala jsem dceru, že se zase zastaví.

Změním se?

Když Veronika viděla tu spoušť pod oknem, divila se. Tak jsem jí všechno vyprávěla. Podívala se na mě. „Mami, je ti dobře?“ pustila se do úklidu. „Je mi dobře, co by mi mělo být?“ Kroutila nechápavě hlavou. „Jak se můžeš bavit s kořenáčem?

Měla by sis najít nějakého dědulu, který by ti dělal společnost,“ doporučila mi. „Pamatuju si na tatínka, celé dny mlčel!“ mávla jsem rukou. „Proto, že jsi mluvila pořád a pořád, nikoho jsi nepustila ke slovu,“ pustila se do mě.

„A teď mluvíš pořád jenom ty,“ bránila jsem se. „Vidíš, jaké to je?!“ Viděla. „A myslíš, že se změním?“ „Určitě musíš!“ řekla tvrdě. „Dřív než začneš mluvit s vanou.“ Zasmála jsem se nejistě. „Já už s ní mluvím.“

Vanda H. (72), Klatovy