Nebyl důvod nevěřit dlouholeté kamarádce, že je nemocná. Pomáhala jsem jí, jak to jen šlo. Až náhoda mi otevřela oči a zjistila jsem, že na mě hraje divadlo!

Ztěžka se usadila do křesla a usedavě se rozplakala. Když se mi kamarádka svěřila, že je těžce nemocná, rozbrečela jsem se s ní. S Martinou jsme byly nejlepší kamarádky už celé roky.

Vyměňovaly jsme si oblečení po dětech, společně pekly cukroví a svěřovaly se snad úplně se vším. Vůbec jsem nevěděla, jak jí pomoct.

Dala jsem jí peníze

„Opravdu nevím, co si počnu. Na nemocenské mi klesnou příjmy. Do toho dluhy, které už teď splácím tak tak. A nájem je taky vysoký. Já se snad zabiju!“ hořekovala. Samozřejmě jsem nabídla pomoc a peníze. Bez rozmýšlení přijala.

V tu chvíli mě napadlo, že to není Martině podobné. Byla vždycky hrdá a samostatná. Přijmout takhle rychle vše, co jsem nabízela, mi přišlo divné. „Martino, dám ti deset tisíc. Brala jsem je jako mimořádnou odměnu za spoustu přesčasů. A zbytek ti budu půjčovat.

Vrátíš mi to, až budeš moct. Klidně za pět let, je mi to jedno!“ Nezůstalo jen u peněz. Martině jsem vařila a taky kupovala oblečení. Výrazně zhubla a ve všem vypadala tak ztraceně! Vždycky mi poděkovala, ale nijak vřele.

Chodila po hospodách

Vlastně jsme si už neměly co říct. Ona jen vždycky vylíčila, co všechno jí bolí. Já odevzdala nákup a další peníze. Potom jen mlčení. Ani doma mě nikdo nečekal. Dospělé děti si žily po svém a manžel, jak už to bývá, založil další rodinu.

Dokonce jsem mu občas pohlídala synka, když si šel orazit tajně na jedno točené do hospody. „Potkal jsem Martinu! Moc jí to sluší. Má nějakého nového šamstra, viď?“ zeptal se mě jednou, když si šel vyzvednout svého potomka. „Martinu?

Nespletl ses?“ ptala jsem se nedůvěřivě. On si ale trval na svém. Martina je prý kočka ten její z ní nespustil oči! „No, ani ruce. Měli se k sobě jako dva puberťáci. Ona se chichotala a on jí olizoval ucho,“ dodal. Vůbec nic jsem nechápala, ale rozhodla jsem se tomu všemu přijít na kloub!

Facku si zasloužila

Šla jsem tam, kde Martinu viděl můj ex. Poručila jsem si kávu a než ji vypila, byla moje kamarádka tady. I s tím svým zajíčkem! Nalíčená a luxusně oblečená, štíhlá. Po nemoci nebylo ani památky!

„Martino, co to má znamenat?“ vyjela jsem na ni a ona se ani nezačervenala. Popadla přítelíčka za ruku a výhrůžně vystrčila bradu. „No a co. Ty máš všechno a já nic. Chtěla jsem si trochu užít! Určitě bys mi nepůjčila, kdybych ti řekla pravdu.

Tak jsem trochu lhala, no bóže…“ Dala jsem jí facku. Potom sundala z věšáku její luxusní bundu, co si pořídila za moje peníze. A potom odešla. K poučení mi to stačilo! Pomáhat se má jen tomu, kdo si to zaslouží!

Mirka S. (58), Karlovy Vary