Před pár dny tomu byly dva roky, co sdílíme naši venkovskou domácnost s přírodními úkazy Majdou a Pajdou.

Když jsme s manželem nastoupili do důchodu, říkali jsme si, že už nechceme dál žít ve městě, prodáme byt a pořídíme si domek na vesnici, kde budeme pěstovat kytičky, zeleninu, ovoce a také nějaká zvířátka.

Měli jsme doma třílletého jezevčíka Pajdu, a řekli jsme si, že si k ní pořídíme pořádného velkého hlídače. Když jsme se rozhodovali, jakou hlídací posilu si k naší Pajdě pořídíme, absolutně jsme netušili, co si na nás osud připraví.

Začali jsme pátrat po nějakém velkém, silném, ale zároveň dobráckém psisku. Hledali jsme po inzerátech i známých, až nás oslovil jeden pes z nedaleké vesnice. Byla to fenka a měla právě štěňata. Byla velká, chlupatá.

Milovala rodinu, další zvířata, ale zároveň budila respekt. Přesně pro nás. Vybrali jsme si štěně a hrozně se těšili, až si naší malou Majdu přivezeme domů. Její odjezd oplakala celá rodina. Až na Majdu.

Ta během vteřiny zapomněla, že jede s cizími lidmi a vesele si vymýšlela zábavu. Neznám živočicha, který by měl sám sebe tak rád.

Dva psi v bytě

Čekaly nás ještě dva poslední měsíce na sídlišti v bytě ve 4. patře bez výtahu, než jsme se mohli odstěhovat do našeho domku. Byly to dva nekonečné měsíce s průtokovým živým ohřívačem, který přibíral, kadil, čůral a rostl před očima (a to doslova).

Ze sedmi kilového štěňátka se rychlostí blesku stával dvacetikilový medvěd a nošení do schodů přestala být sranda. Ten pohled na schodiště v přízemí asi nikdy nezapomenu. Ve druhém patře jsem už mívala na krajíčku.

Majda byla nepředstavitelně těžká a každým schodem snad ty kila přibývaly. Majda si z toho ovšem hlavu nedělala. Nechala se vynést, po otevření bytu došla vylít vodu a nejlíp udělat hromádku do obýváku. A hlavně! S úsměvem! Život je přece jedna velká sranda.

Nejtěžší to s malým tyranem ovšem měla naše Pajda. Majda dodnes neví, že má o dost kilo víc a že se na Pajdu nesedá, nešlape a ani nelehá. Že Pajda není zvědavá na její okusování a oblizování, žižlání a ani nechce spát vedle ní v pelíšku.

Majda jí ale prostě miluje. A nemůže si pomoc.

Nejlepší přítel

I když mě dokáží neskutečně naštvat, protože na procházkách sežerou kde jakou mršinu, bobky, zbytky jídla. I když mě nutí v důchodu za nimi sprintovat, protože se rozhodnou běžet přes pole za srnkou.

I když Majda u otevřených dveří auta čeká, až jí vysadím, protože ona přece sama nastupovat nebude, když si může počkat na výsadek. I když při čištění kotců ve chlívě je musím denně odhánět od králičích bobků, kterých se stejně přežerou i tak.

I když každé ráno mám Majdu na ramenou a oblíže mi celý obličej (v tu chvíli člověk nesmí přemýšlet, co den před tím všechno sežrala) a o čistým oblečení si můžu nechat jen zdát.. I přes to všechno si nemůžu pomoc, bez nich by byl život prázdný a nudný.

Milují nás se špatnou i dobrou náladou, nevadí jim, že chodím v holínkách a nemoderní bundě. Nesoudí, nepomlouvají a vždycky když je třeba, jsou připraveni tu pro nás být. Takže i přes to všechno zničené a oslintané jsem šťastná, že je mám!

Jarka (67), Vysočina