Když se sestra mé kamarádky dozvěděla, že je těhotná, byla štěstím bez sebe. O devět měsíců později přivedla na svět dceru Alenku, u které se však v roce a půl rozvinul autismus. Události poté nabraly nečekaný spád…
Kdyby nebylo mé kamarádky Veroniky, která vzala situaci do svých rukou, kdoví jak by to celé dopadlo. Partner její sestry Dany totiž výchovu o postiženou dceru nezvládl a obě je, když byly Alence tři roky, opustil.
Dana tak zůstala na malou dceru trpící autismem sama. Protože Alenka vyžadovala čtyřiadvacetihodinovou péči, nemohla se Dana vrátit do práce. Brzy se dostala do velmi tíživé životní situace.
I když se jí všichni snažili pomáhat, jak jen mohli, Dana přestala rodičovství a chod domácnosti zvládat.
Zlé tušení
Dlouhou dobu nikdo netušil, jak špatně na tom Dana ve skutečnosti je. Přede všemi, a zejména pak před svými nejbližšími, své trápení a starosti velice dobře skrývala. Některých změn v jejím chování si však časem nešlo nevšimnout.
Vždycky byla velmi přátelská a často své přátelé a rodinu zvala k sobě domů. Byt měla malý a skromně zařízený, ale vždy čistý a perfektně uklizený.
Postupně však začal počet návštěv u ní doma ubývat, až nás nakonec přestala zvát úplně. „Jolano, mám o ségru strach,“ svěřila se mi jednou odpoledne Veronika, když jsem spolu seděly nad šálkem kávy v naší oblíbené kavárně.
„Čím dál častěji mi nebere telefony, a když už to vezme, tak je zamlklá a její hlas zní smutně a utrápeně.“ „Třeba má jen špatné období,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Je toho na ní zkrátka hodně.
Chlap jí nechal na holičkách a péče a výchova o Alenku taky není žádný med. Třeba chce být jen sama a mít od všech klid.“ „Hmm, možná máš pravdu,“ řekla po krátké odmlce Veronika. Z tónu jejího hlasu jsem ale poznala, že s mojí domněnkou nesouhlasí.
Všude byl nepořádek
„Víš co?“ obrátila se na mě kamarádka, když jsme z kavárny odcházely. Měla jsem tušení, co má za lubem, a nemýlila jsem se. „Zajedeme za Danou domů. Zkrátka u ní uděláme takovou přepadovku.
Už mám toho jejího věčného vymlouvání a zapírání tak akorát.“ Hlasitě jsem si povzdychla. Když si Veronika vzala něco do hlavy, nemělo smysl jí to vymlouvat. Byla tvrdohlavá jako mezek.
Nastoupily jsme do tramvaje a o půl hodiny později už zvonily na Danin zvonek. „To snad není možný,“ hořekovala Veronika. „Proč neotvírá? Vždyť musí být doma! Slyším, jak tam hraje televize.“ Pěstí zabušila na dveře. „Dano, otevři.
To jsem já, ségra.“ Po chvilce se ozval Danin hlas. „Vydrž chvilku, ano?“ Uplynulo přibližně dalších pět minut a Dana konečně otevřela dveře. Vešly jsme dovnitř. V bytě to vypadalo jako po výbuchu.
Po židlích a pohovce bylo poházené oblečení, dřez přetékal špinavým nádobím a místností se linul pach alkoholu. Veronika zůstala nevěřícně stát a sledovala svou sestru, která byla rozcuchaná, měla kruhy pod očima a vypadala dost zanedbaně.
„Kde je Alenka?“ utrhla se na ni Veronika. „U sebe v pokojíčku. Spí,“ odpověděla duchem nepřítomně Dana. Veronika vrazila do dětského pokoje. Alenka seděla ve své postýlce a hrála si s chrastítkem. Když ji Veronika oslovila jménem, vůbec nereagovala.
Ale to nebylo zase až tak divné. Alenka prostě žila ve svém vlastním světě. Veronika se k ní opatrně přiblížila a vlídně na ni mluvila. Když Alenka konečně zareagovala na její přítomnost a natáhla k ní ruce, vzala ji Veronika do náruče.
„Jolano,“ obrátila se na mě a kopla ke mně tašku, která ležela na zemi. „Dej do ní, prosím tě, nějaké Alenčino oblečení, hračky a podobně. Tady ji nenechám. Vezmu ji k sobě.“
Starala se o ni, jako o vlastní
Od toho dne se stala Veronika Alenčinou náhradní matkou. Ve své péči ji měla celých pět let a více méně se o ni stará dodnes. Dana se opakovaně léčila v protialkoholní léčebně a kvůli depresím docházela dlouhá léta i k psychiatrovi.
V současné době bydlí u Veroniky a snaží se opět vybudovat vztah se svojí dcerou, která za ta léta velmi přimkla k Veronice a právě ji považuje za svou mámu. Do pěti let totiž Alenka nemluvila a byla na plenách.
Veronika tak věnovala většinu svého času k tomu, aby vytvořila spoustu pomůcek a metod, díky kterým s Alenkou komunikovala. Jeden čas měla Alenka velké problémy i se spaním. Chodila po bytě tak dlouho, dokud neusnula schoulená do klubíčka v obýváku na koberci. Veronika si tak každou noc nařizovala budík, aby Alenku přenesla do postele.
Za ty roky spolu ty dvě okusily mnohé. Není se proto čemu divit, že si mezi sebou vytvořily silné pouto. Dana to naštěstí chápe a respektuje. Do jejich vztahu nijak nezasahuje.
Spíš se jim snaží pomáhat a každý den své sestře děkuje za to, že se Alenky ujala a nestrčila ji do ústavu.
Jolana T. (51), Kroměříž