Někdy člověk marně čeká na své štěstí. A pak přijde zcela nečekaně a na poslední chvíli. To se stalo mě a vůbec ničeho nelituji.

Stojím na prázdném hřbitově u čerstvého hrobu. Počkala jsem, až všichni odejdou. Vzpomínám, ale nepláču. Vybavuji si všechny naše šťastné společné chvilky, Josefův srdečný smích i to, jak na mě šibalsky mrkal, když jsme se poprvé potkali.

Smršť zvláštních pocitů

Bylo to na vánočním podnikovém večírku před třemi roky. Šla jsem tam trochu s nechutí. Byla jsem v té době už zase nějakou dobu bez partnera, takový samotář a mezi lidi se mi moc nechtělo. Přesto mě cosi vytáhlo ven.

Najednou jsem vnímala takové zvláštní brnění v těla a docela jasně jsem cítil, že se na mě někdo kouká. Otočila jsem se a naše pohledy se střetly. Bylo to, jako když vás kopne kůň. Málem jsem upadla. Ten chlapík na mě ještě šibalsky mrkl. Úplně to mnou otřáslo.

Co si to dovoluje? Vždyť už jsme téměř v důchodovém věku…

Nedalo se odolat

Jenže naše setkání s Petrem bylo opravdu osudové. Brzy jsme se spřátelili a oba jsme přitom měli pocit, jako bychom se znali už hrozně dávno. Náš vztah byl pro nás něco naprosto samozřejmého. Nepotřebovali jsme si nic objasňovat.

Zato naše okolí bylo vážně pobouřené. Petr byl ženatý. A oba jsme podle některých byli už starci, pro které se takové citové výlevy nehodí.

Až za hrob

Přesto jsme se za ty poslední tři roky ani na chvíli neopustili. Respektovala jsem jeho rodinu, ale jinak jsme byli stále spolu. Naše půlky jedné duše se našly a zapadly do sebe jak puzzle. Bylo to jen na krátký čas. Ale já jsem vděčná i za tu dobu.

Za to, že mě v životě vůbec tak krásný a čistý cit potkal. Proto, teď, když Petr umřel, nemůžu plakat. On odešel, ale naše láska je nesmrtelná.

Eva F. (56), Jihlava