Nejprve to byl jen známý kamarádky, ze kterého se měl stát můj spolubydlící. Nakonec se stal někým mnohem bližším, i když to bylo komplikované.

Do mých 18 let se mnou nebyly žádné problémy, i škola mi šla. Jenže pak, jako bych se rozhodla si všechno vynahradit, provedla jsem několik průšvihů a málem mě vyhodili ze školy.

Odmaturovala jsem, ale rodiče mi dali jasně najevo, že se nyní musím o sebe postarat sama. „Až dostaneš rozum, tak se můžeš vrátit,“ řekl otec nekompromisně. Měla jsem svoji vlastní hrdost a ta mi zabránila v tom, abych se hrozila, prosila a fňukala.

Kamarádka Aneta mě vzala k sobě do podnájmu. Své pověsti jsem tím moc nepomohla, protože Aneta si sice žila docela dobře, ale zdroje jejích příjmů byly víc než pochybné.

Ne že by sama dělala nějaké nemravné nebo protizákonné věci, jen se zkrátka stýkala s lidmi, kteří se pravděpodobně pohybovali za hranicemi zákona.

V dané situaci mi to nevadilo. Byla jsem ráda, že můžu rodičům dokázat, jak se o sebe umím postarat. Aneta měla sice peněz dost, ale já jsem ji nechtěla využívat. Měla jsem v plánu studovat na vysoké škole.

Tam jsem se zatím nedostala, věřila jsem však, že příští rok to vyjde. Do té doby jsem se chtěla živit různými brigádami a brzy jsem si také jednu našla. Bylo to v obchodním domě a výdělek nepředstavoval žádnou závratnou částku. Mně to však stačilo.

Anetě jsem za podnájem platit nemusela a sama jsem nebyla nijak náročná, co se týkalo jídla, oblečení nebo kosmetiky. Věřila jsem také, že si najdu nějakého kluka, který mi bude pomáhat.

Ze začátku šlo všechno dobře, ale pak se vše začalo komplikovat. Aneta mi jednoho dne oznámila, že v bytě končí. „Musím na čas změnit působiště, tady už je mi to moc těsné. A co bych ti zastírala, kdybych tu zůstala, hrozily by mi nepříjemnosti.

Byla bych ráda, kdybys mi ten byt podržela, já se za pár měsíců vrátím.“ „No jo, ale z čeho ho budu platit? To, co si vydělám na brigádě, zdaleka nestačí,“ namítla jsem zaskočeně. „Však ty si nějak poradíš. Nebo víš co…

mám jednoho kamaráda, který by ti alespoň ze začátku s financemi pomohl. Bydlí u svého známého, ale hádá se s ním a taky by rád změnil působiště. Pokud by ti nevadilo, že tady budete spolu…“ „Hm, a mám snad na vybranou něco jiného?“ ušklíbla jsem se.

Nadšená jsem z Anetina návrhu nebyla. Najednou jsem viděla, že zdaleka nejsem schopná stát na vlastních nohou. Stačilo, abych přišla o něčí podporu a už jsem se ocitla v komplikacích. Jenže všechno bylo lepší než se jako poražená vrátit domů s prosíkem.

Ten Anetin kamarád se nakonec ukázal jako přijatelný kluk. Bylo mu o pět let víc a měl už za sebou pobyt v nápravném zařízení, což se tak nějak dalo čekat. Michal však neseděl za nějakou krádež nebo násilnou trestnou činnost, jen za zaviněnou autonehodu.

Hned na začátku jsme si ujasnili pravidla. „Já si vezmu pokoj po Anetě, ty zůstaneš ve svém, Romano,“ navrhl. „Peníze budeme dávat dohromady tak, jak se nám sejdou. Jsem zvyklý hrát fér, i když mi zatím možná nevěříš. A ještě jednu věc chci upřesnit:

neberu to tak, že spolu budeme žít jako kluk s holkou. Prostě jsme dva kamarádi a do svého života si nebudeme nijak zasahovat. Já chci respektovat tvoje soukromí a o totéž žádám tebe. Souhlasíš?“

Na to se samozřejmě nedalo říct nic jiného než „ano“.

Poté, co Aneta odjela, pomalu jsme si na sebe s Michalem zvykali. Nejprve vše probíhalo tak, jak to on na začátku načrtl. Nevyptávali jsme se jeden druhého, kam jdeme a co tam budeme dělat. Byli jsme zkrátka dva spolubydlící, dodržující domluvený řád.

Pak jsme jeden večer strávili ve dvou povídáním a od toho dne mezi námi nastalo sbližování. A protože ani jeden z nás už delší dobu neměl žádný vztah, nastalo to, k čemu situace zákonitě směřovala. Vznikl mezi námi citové a milostné pouto.

S rodiči jsem se od svého odchodu z domova stýkala jen minimálně. Proto mě překvapilo, když mě jednoho dne navštívila matka. Nevěděla jsem, jak se dopátrala, kde bydlím, podstatné bylo, že stála za dveřmi a tvářila se dost nevlídně.

„Pozveš mě dál?“ zeptala se. Neměla jsem sílu to odmítnout. Sotva se ocitla v bytě, spustila: „Dozvěděla jsem se, že tady žiješ s nějakým kriminálníkem, Romano. Myslím, že je nejvyšší čas, abys dostala rozum a nedělala dál naší rodině ostudu.

Vrať se domů a udělej to raději po dobrém, ano?“ „Já jsem už jsem dospělý a samostatný člověk, mami, a zařídím si život po svém a ne tak, jak to vyhovuje vám,“ odmítla jsem její slova.

Ještě chvíli se mě snažila přesvědčovat a když viděla, že to nemá význam, urychleně se rozloučila a odešla s naštvaným výrazem ve tváři.

Ta návštěva mě znepokojila, hlavně kvůli tomu, že matka věděla, kde bydlím. Připadala jsem si, jako bych ztratila část svého soukromí a svého tajemství. Vadilo mi rovněž, že se dál pokouší zasahovat do mého života.

A já jsem také věděla nejlépe, jaký je Michal „kriminálník“ – takové hanlivé slovo mě uráželo i za něho. Nejprve jsem se chtěla svému příteli a spolubydlícímu svěřit, ale pak jsem si řekla, že mu nebudu přidělávat starosti.

I bez toho jsme jich měli dost, hlavně co se týkalo financí. Situace byla čím dál víc napjatější. Na nájem to stačilo, ale ten zbytek jsme si museli opravdu do detailu rozpočítat.

Dokud však mezi námi panovala láska a důvěra, byla jsem ochotná se maximálně uskrovnit.

Domnívala jsem se mylně, že matčinou neúspěšnou návštěvou všechny její pokusy skončily. Byl to omyl. Zanedlouho mi Michal řekl: „Měli bychom si promluvit, Romano.“ Myslela jsem si, že řeč se bude týkat peněz. Následující slova mého přítele mě však překvapila:

„Vadí mi, že jsi přede mnou zatajila nějaké věci. Rád bych si je ujasnil.“ „Zatajila? Co máš na mysli?“ protáhla jsem údivem tvář. „Nehraj to na mě, prosím tě, já už vím všechno.

Dozvěděl jsem se, že jsi předtím, než jsme se poznali, byla na potratu s jedním klukem a že se s ním stýkáš i teď.“ „No dovol, to přece není vůbec žádná pravda,“ začala jsem protestovat.

„Hm, tvoje matka říkala, že to nepřiznáš a budeš zatloukat, dokud to půjde,“ pokyvoval hlavou Michal. „Moje matka? Ty jsi mluvil s mojí matkou?“ nevěřila jsem svým uším. „Divíš se, co? To jsi nečekala,“ odvětil.

Musela jsem se dát do smíchu, ale byl to smích někoho, kdo cítí beznaděj a zoufalost. „Už tomu rozumím. Matinka se rozhodla, že nás dva rozdělí, za každou cenu. Abys věděl, nedávno tady za mnou byla na návštěvě.

Nemůže mi pořád přijít na jméno kvůli tomu, že jsem odešla z domova a nechovám se podle jejích představ. Tebe označila za kriminálníka a chtěla, abychom se rozešli. Varovala mě, že když to nepůjde po dobrém, zkusí to jinak… už je mi tedy jasné, jak.“

Michal na mě hleděl a nevěděl, čemu má věřit. Chytila jsem ho za ruku. „Máme se přece rádi, ne? Věříš v mojí lásku? Pomáháme jeden druhému přežít, plácáme se v tom, ale dokud jsme spolu, tak máme naději.“ Michal mlčel a já začala ztrácet jistotu i nervy.

„Jestli ovšem věříš víc tomu, co ti kdo napovídá a ne tomu, co vidíš na vlastní oči, pak by asi nemělo smysl v našem vztahu pokračovat,“ naznačila jsem. S napětím jsem čekala, jak se Michal zachová. „Chci od tebe slyšet jenom odpověď na jednu otázku:

věříš mi?“ naléhala jsem. „Nevím,“ řekl po chvíli ztěžka.

Třebaže mi nebyl schopen jasně odpovědět, cítila jsem, že jeho pochybnosti trvají. Snad se jim dalo i rozumět, jeho život také nebyl procházkou růžovým sadem. Ale do tohoto dne jsem věřila, že jsme v sobě navzájem našli někoho, kdo dává smysl budoucnosti.

„Asi bych se měl na pár dní odstěhovat a dát si to v hlavě do pořádku,“ vyslovil poté svůj ortel. „Můžeš jít třeba hned,“ řekla jsem chladně. Začal si balit věci. „Kam půjdeš?“ zajímala jsem se.

„Zkusím se vrátit k tomu známému, snad mě tam několik nocí nechá přespat,“ odpověděl Michal. Nebránila jsem mu ani v balení věcí ani v odchodu. V srdci jsem cítila ránu, kterou mi zasadila jeho nedůvěra. Snad čekal, že ho zadržím.

Možná si myslel, že přiznám své „hříchy“, co ve skutečnosti neexistovaly, všechno si vyříkáme a uzavřeme. Já jsem ale neměla kam ustoupit.

Když kolem mě procházel ke dveřím s velkou taškou plnou oblečení, přistoupila jsem k němu a tiše řekla: „Ať si o mě myslíš co chceš a ať mi věříš nebo ne, pravda je taková, že jsem tě měla ráda… jako nikoho jiného předtím.

Možná nejsem tak dospělá a zralá, na jakou si chci hrát, ale na tobě mi záleželo, Michale. Přála bych si, abys to brzy pochopil a vrátil se.“

Zaváhal. Potom pokračoval dál. Teprve když za ním zapadly dveře bytu, došly mi síly. Cítila jsem marnost a vztek na matku, která mi takto zasáhla do života – a také na Michala, že jí tak snadno uvěřil.

Připadala jsem si nešťastná. Michalův odchod ve mně zlomil sílu a chuť bojovat. Z té rebelky, kterou jsem do této chvíle byla, se najednou stávala opuštěná a bezradná malá holka.

Většinou jsem se styděla brečet i sama před sebou a tak jsem se ovládla i nyní, ale uvnitř v sobě jsem vnímala, jak mnou protékají potoky slz.

S každým následujícím dnem jsem přestávala doufat, že se Michal vrátí. Nejspíš pro něho moje láska nic neznamenala. Snad mi ani nevěřil, že jsem ho měla doopravdy ráda. Čím nedosažitelnější se zdál, tím víc jsem trpěla.

K tomu se přidaly i finanční problémy, které se s Michalovým odchodem znásobily. Byla jsem jako v pasti, ze které jediná cesta vedla zpátky domů… pokud jsem nechtěla žít takovým životem, jakým žila Aneta. Nájemné bylo zaplaceno do konce měsíce.

Co bude potom, jsem nevěděla. Pomalu jsem začala balit své věci a připravovat se k odchodu. Sdělila jsem to i majiteli bytu.

Ten mě sice přemlouval, ať zůstanu, že to nějak dopadne, jenže já ani neměla sílu dál bydlet tam, kde jsem prožila hezký vztah se špatným koncem.

Poslední den měsíce byl nejhorší. Bylo mi jasné, že na ulici skončit nemůžu a čeká mě potupná cesta domů. Nepochybovala jsem, že mě matka přijme a bude to brát jako své vítězství. Čekala jsem na zázrak, jaké se někdy dějí ve jménu lásky.

Příliš jsem však nevěřila, že by Michal přišel, třebaže při svém odchodu nechal tuto možnost otevřenou.

Zavolala jsem domů a po krátkém rozhovoru s matkou jsem měla cestu zpátky připravenou. Přišla mi naproti a neodpustila si jízlivé „dospělé“ poznámky. Kráčeli jsme po chodníku směrem od domu, ve kterém jsem se pokoušela stát se samostatnou a prožít vztah.

V tom se proti nám objevil Michal. Přes rameno nesl stejně těžkou kabelu s věcmi, jakou jsem táhla já. „Promiň, mami, ale z toho mého návratu nic nebude,“ pronesla jsem chvatně a pospíchala Michalovi naproti. Bez jediného slova jsme si padli do náruče.

Netušila jsem, co nás dál čeká, zda se vrátíme do onoho bytu nebo kam půjdeme… a nezáleželo mi na tom. Podstatné v tu chvíli bylo, že jsme opět spolu…

Romana (20), severní Morava