Moji blízcí nevěřili, že bude Václav dobrým manželem. Byl mnohem starší než já a hodně pil.
S Václavem jsme se seznámili, když jsem pracovala jako servírka v hospodě. Záměrně neříkám v restauraci, protože restaurace to nebyla. Byla to hospoda čtvrté cenové skupiny, takzvaná, jak se tehdy říkalo, čtyrka. Václav tu sedával málem každý den.
Kdyby mi tehdy někdo řekl: toho si jednou vezmeš za muže, zaťukám si na čelo. Vypadal jako ztracená existence, jako absolutní zoufalec. Vůbec jsem si ho tehdy nevšímala, jen jsem mu nosila jedno pivo za druhým.
Někdy jsem nesla tři, jen jsem ho míjela, a on na mě zavolal: “Nechte mi to tady, všechno!” V duchu jsem si říkala: No to je tedy opilec! Často seděl tam v tmavém koutě úplně sám, jindy s kamarády podobného ražení.
Nejspíš to ani kamarádi nebyli, sotva se znali, jen prostě nechtěli být sami, a tak se sesedli a popíjeli a mlčeli tak nějak pospolu. Bylo mi devatenáct, rozhodnutím nejít studovat vysokou školu jsem šokovala celou rodinu. Nechtělo se mi.
Máma plakala, když jsem jí ve čtvrtém ročníku střední školy oznámila, že si narozdíl od většiny spolužaček přihlášku na “vejšku” nepodám. Dokonce i profesorka matematiky se divila, tvrdila, že jsem její nejlepší studentka.
Ale to se může hodit i v praktickém životě, například právě v hospodě při placení.
Statečný zachránce
A pak se to stalo, polila jsem jednoho hosta pivem. Nebyla jsem vyučená, byla jsem neobratná, prostě poleno. Jenže ten chlap se rozzuřil. Ostatně z polití pivem by se radoval málokdo, postižený je mokrý, ulepený a páchne.
Ten den ani nebylo teplo, od rána vytrvale pršelo. Kajícně jsem se omlouvala, chlap se celý roztřásl, nejdřív jsem se domnívala, že chladem, ale byl strašně vzteklý. Řval, že mu zaplatím čistírnu.
Byla jsem drzá, to jsem asi neměla, řekla jsem mu, ať příšerné montérky, které má na sobě, raději vyhodí, žádná škoda jich nebude. Což byla pravda, měly na sobě ošklivé černé skvrny.
Vztekloun vyskočil a hnal se po mně, opravdu jsem se lekla, vypadal, že je schopen dát mi pěstí, surovec.
Vzápětí vyskočil i Václav, tehdy jsem ještě nevěděla, že se tak jmenuje, udělal bleskurychlý pohyb, který nedokážu popsat, a chlapisko se válelo po zemi a sprostě nadávalo. Poprvé jsem se na Václava podívala s uznáním, tiše jsem mu poděkovala. Odpověděl:
“Kdykoli k službám, kdysi jsem boxoval,” a šel si zase sednout. Zuřivec se odbelhal k východu.
Nedělní oběd
Náš vztah se od té doby změnil, usmívali jsme se na sebe, občas prohodili pár slov. Vyrozuměla jsem, že je rozvedený, bývalá manželka bydlí daleko a brání mu vídat jejich společnou dceru.
Z toho se div nezhroutil, děvčátku bylo deset, viděl jej naposledy před rokem. Vyrozuměla jsem, že problémy s alkoholem má už několik let.
Vyvrcholily vyhazovem z práce, měl slušné místo v největší fabrice ve městě, teď si přivydělával na stavbách, ale jeho produktivita práce byla prachbídná, většinu pracovního času trávil popíjením. Nebylo těžké zjistit, že je o jedenadvacet let starší než já.
Když jsem byla na vrcholu zamilovanosti, rozhodla jsem se přivést ho ukázat rodičům. Dobrý nápad to nebyl. Máma, stále ještě zahořklá kvůli mému rozhodnutí nejít studovat, se zřejmě domnívala, že se tedy alespoň dobře vdám.
Začala se na nedělní seznamovací oběd naivně těšit. Ani táta, který stál vždycky nohama pevně na zemi, netušil, co se chystá. Já myslela, že když se Václav líbí mně, bude se líbit i jim. Však jsem také dbala na to, aby se slušně oblékl a zašel k holiči. On to všechno kvůli mně udělal, ale nějak to nestačilo.
Tomu říkám ženich!
Atmosféra na nedělním obědě byla nepopsatelně hrozná. Máma, když spatřila mého vyvoleného, nedokázala ani promluvit, jen lapala po dechu. Netušila jsem, že s ní tak zamává, že je Václav starší, tedy o dost starší, než já.
Táta se snažil konverzovat, ale později přiznal, že si vlastně hned na začátku uvědomil, že Václava zná od vidění z práce a že si živě vzpomíná na to, jak o ni přišel kvůli alkoholismu. Byl zázrak, že jsme se všichni dokázali najíst, aniž jsme se zalkli.
Po kávě jsem rodičům řekla, že už s Václavem odcházíme, protože se mi udělalo špatně a musím na vzduch. Odešli jsme v pravý čas. Táta mi později vyprávěl, že se máma doslova sesypala a asi hodinu brečela v koupelně.
Když jsem se večer vrátila domů, křičela na mě: “Tak ty si vybereš chlapa, který je o dvacet let starší než ty, rozvedený a pije! Tomu říkám ženich! Co jsem komu udělala? Proč se to stalo zrovna mně?”
Už to skončilo?
Málem každý den se mě rodiče ptali, jestli jsem to už s Václavem skončila. Nakonec jsem řekla, že ano, abych od nich měla pokoj. Bála jsem se, abych jim nezpůsobila nějaké onemocnění, máma se pokaždé, když si na Václava vzpomněla, chytala za srdce.
S Václavem jsme se domluvili, že se vezmeme tajně. Bylo to tehdy tak romantické, že si to dnes, kdy existují svatební agentury, už asi nikdo neumí představit.
Oblékla jsem si bílou minisukni a k ní bílou halenku, snubní prstýnky byly z trávy, za svědky nám šly dvě ženy, které jsme uprosili před radnicí.
Máme i několik černobílých fotografií, na louce za městem jsme poprosili důchodce venčícího jezevčíka, aby nás zvěčnil u keřů šípkových růží. Hezčí svatební fotku jsem nikdy neviděla.
Měli jsme štěstí, že jeden z Václavových kamarádů odjížděl na dva roky do ciziny, a tak jsme mohli bydlet ve vypůjčené garsonce. Rodičům jsem jen sdělila, že prostě s někým bydlím.
Máma ječela, že doufá, že to není tamten alkoholik, protože ten je schopen do měsíce propít postel i s peřinami a sváteční lustr navrch. Občas jsem se v noci vzbudila a myslela na to, co si počnu, pokud se máminy nepříznivé předpovědi naplní.
Nečekaná záchrana
Ale pak se stalo něco, co nikdo z nás nijak zvlášť neplánoval, nepředpovídal ani neočekával, a právě to nás všechny zachránilo.
Omdlela jsem v práci přímo na place, zatočila se mi hlava, upadlo mi několik prázdných půllitrů, naštěstí šel kolem šéf a zachytil mě. Hlavou mi běželo: No nazdar, ještě ke všemu jsem nevyléčitelně nemocná, to je to poslední, co mi teď chybělo.
Ve skutečnosti jsem byla těhotná, což mě nejdřív vylekalo: neměli jsme vlastní byt, peníze, podporu mých rodičů, neměli jsme nic, jen pochmurnou možnost, že Václav se opět spřátelí s alkoholem. Stal se však zázrak.
Vidina, že bude otcem, Václava úplně proměnila. Když pak moji rodiče viděli, jaký se z něho stal vzorný otec, a hlavně když viděli své vnouče, byla to holčička, úplně rozkvetli.
Dovolili nám nastěhovat se do domku po babičce, kde se ukázalo, že je Václav ještě ke všemu šikovný kutil.
Ze starého baráčku, kde nebyl ani záchod, chodilo se na dvorek do domečku se srdíčkem, a koupelnu suploval lavor, vlastníma rukama vykouzlil krásnou vilku. Do obývacího pokoje jsme si pověsili zarámované černobílé fotografie z naší nádherné tajné svatby.
Moji rodiče dodnes litují, že tam nebyli, kromě toho se Václavovi mnohokrát omluvili za to, že si o něm původně mysleli, že je nenapravitelný alkoholik. Rodinný život ho ze všech trápení naštěstí vyléčil.
Jitka V. (51), jižní Čechy