S mým bráchou Leošem jsem si vždycky byla hrozně blízká. Byl o necelé dva roky starší, snad i rozumnější. Vždycky jsme si říkali, že nás dva nic nerozdělí. Omyl.

Se svým bratrem jsem vycházela vždycky dobře. Měli jsme se opravdu rádi, já se o něho láskyplně starala, on mě zase statečně chránil. Nepamatuji si, že by mezi námi jako dětmi zuřila někdy válka, že bychom si ubližovali.

Jeden jsme se za druhého naopak přimlouvali. Jako puberťáci jsme spolu uzavřeli nepsanou dohodu. Krátce poté, co zemřel náš strýc, jsme totiž s hrůzou sledovali, jak se příbuzní porvali o dědictví jako supi. „To se nám dvěma přece nemůže stát.

I kdyby se našim něco stalo, takhle reagovat nebudeme. Ruku na to,“ řekl můj velký bratr a já souhlasila.

Švagrová na odstřel!

Nic se nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsme dospěli a vypadli z rodného hnízda. Jakmile jsme měli volný víkend, vraceli jsme se do rodného domu. Tak tomu bylo až do mých pětadvacetin. Bratr se v tu dobu oženil. Situace se tím obrátila vzhůru nohama.

Andrea byla všechno jiné, než týmový hráč a milující člen rodiny. Nejde o to, že najednou k našim jezdili jednou za čtvrt roku, ale jak se k nám chovali. Rodinné dýchánky už nebyly nikdy takové, jako dřív. Mé švagrové nebylo nic vhod.

Jednou jsem dokonce slyšela, jak bráchovi říká: „Jak jsi tady vůbec mohl žít?“ Měla jsem na Andreu alergii. Popravdě řečeno, vždycky jsem si oddechla, když odjeli. Najednou se v našem domě zase lépe dýchalo. V domě, kde jsem zůstávala, abych byla našim k ruce.

Přece jenom už byli starší. A mně se do světa stejně nechtělo.

Zapomněl na náš slib?

Čas nešetří nikoho a rodiče zemřeli. Sice v požehnaném věku, ale půl roku po sobě. Byla to pro mě veliká rána. Ještě před pár měsíci bylo u jídelního stolu docela plno a teď jsem u něj po večerech sedávala sama. Ale mělo být ještě hůř.

To když můj bratr a moje švagrová dorazili k notáři k vyřizování pozůstalosti. Zatímco já jsem si s sebou vzala jenom občanku, oni přijeli vyzbrojení. Na dvoustraně měli vypsáno vše, co jim, podle jejich názoru, z dědictví náleželo.

Vylezlo z nich, že jim to připravil právník. Úplný šok jsem utrpěla ve chvíli, kdy Leoš zabodl prst do první položky a řekl: „Ten dům chci já!“ Když advokát viděl, jak jsem ztuhla, navrhl: „Nechcete to ještě probrat se svou sestrou?“

Odmítl to a já se nechtěla doprošovat. Co na tom, že jsem tam strávila celý svůj život. A že do toho domu posledních deset let skoro nepáchl. To bylo naposledy, co jsme se viděli. Během měsíce jsem se vystěhovala a vzala si jen pár drobností.

Ale pokaždé, když kolem našeho rodného domu projíždím, popadne mě smutek. Takhle to přece dopadnout nemělo.

Kateřina (53), Prachatice