Bylo mi teprve šestnáct let. Tatínek měl cholerickou povahu a nechtěl mě nikam pouštět. Dokonce mi zakázal i chodit do tanečních, protože je tam moc kluků, a to by nedělalo dobrotu.
“Nikam!” zařval otec. Táta nebyl klidný člověk. Měl zlaté srdce, ale horkou hlavu. “Kolik ti je let?” Byla to řečnická otázka, na kterou nebylo třeba odpovídat. Oba jsme věděli, kolik mi je let. “V šestnácti,” řval otec, “nebudeš chodit tancovat! Je to brzo.
Vypadala bys před celou vesnicí jako nějaká…” Nemohl najít vhodné slovo. Přemýšlel. Máma se na něj káravě podívala, proto dodal: “…nějaká povětrná holka.
Ostudu mi dělat nebudeš!” Byl tak rudý, že mu máma doporučila, aby se přestal rozčilovat a napil se vody. S pláčem jsem se plížila do pokojíčku. Tolik jsem se na tancovačku těšila.
A tance mi šly, spolužačka Krejzová mě o přestávkách na záchodě naučila valčík a tango, taky trochu čaču. Jí totiž rodiče dovolili chodit do tanečních a směla i na zábavu, to jen mě držel nerudný otec doma jak zakletou princeznu ve věži. Já tomu vzteklounovi ukážu!
Piješ pivo?
Stačilo tiše otevřít okno a seskočit jako kočka do mrazivého večera. Na nohou kecky, střevíčky v igelitce. Ppřeběhnout zahradu tiše jako indián a dát pozor, aby zahradní branka nevrzla a sousedův pes neštěkal. Taky že neštěkal, dobře mě znal.
Když jsem se objevila v sále sokolovny, kamarádky se upřímně podivily. “Fotr tě pustil? To není možný!” nevěřila Krejzová, která si oblékla krásné modré šaty zdobené kopretinami.
“Vyskočila jsem z okna,” objasnila jsem a Martínková vykřikla, protože byla přespolní a nevěděla, že mám pokoj v přízemí. Vzala jsem si lesklé šaty z tmavočerveného taftu a byla jsem se svým vzhledem spokojená.
Kapela hrála romantické melodie, brzy mě vyzval k tanci tmavovlasý kluk, vypadal božsky, zdejší nebyl. Sedli jsme si pak ke stolu, kde seděl se svými kamarády. Stůl byl pokrytý půllitry, a když mě u něho viděla Kubátová, jedna z pořadatelek, vykřikla:
“Moničko, ty piješ pivo?” Zoufale jsem vrtěla hlavou, měla jsem u stolu, kde seděly holky, limonádu, ale prvotřídní drbna Kubátová mi nevěřila. “Co tomu řekne tatínek?” optala se mstivě.
Taková ostuda!
Neztrácela čas a otci operativně zatelefonovala z výčepu, o čemž jsem neměla nejmenší tušení. Také táta nelenil, oblékl si vaťák a uháněl k sokolovně. Vtrhl tam v okamžiku, když jsme s tím prima klukem trsali diskotékové tance.
K pobavení všech mě popadl za rameno a zařval: “Moje dcera se nebude chovat jako štětka!” Taková ostuda! Ale líbilo se mi, že můj tanečník neutekl. Naopak, vystoupil na moji obranu. Chrabře pravil:
“Přestaňte Moniku urážet!” Dostal facku, ale dodnes mě ujišťuje, že mu to nevadí a že jsem mu za to stála.
Monika (59), Tábor