Být stále sama mě už nebavilo. Záviděla jsem kamarádkám, jaké mají hodné partnery a vůbec si jich neváží. Ani jedna z nich nebyla věrná. Rozhodla jsem se jednoho mužského ukrást. Toho nejhezčího!
Měly jsme takovou partu ženských už hodně dlouho. Vlastně od střední školy. S přestávkami jsme se vždycky sešly na večeři, povyprávěly si všechny novinky o dětech, nemocech a milencích, a také stanovily datum příštího srazu.
V průběhu let se řada z nás rozvedla a znovu vdala, nebo si alespoň našla přítele. Nebo také víc přítelů či milenců.
Kamarádka byla můj opak
Největší odbornicí na vztahy byla Blanka. Krasavice k pohledání. Z ničeho si nic nedělala a byla vždy v dobré náladě. Musela jsme ji obdivovat. Život se s ní nemazlil, dokonce přišla i o dítě, ale ona ze všeho vždycky vyšla jako vítěz.
Vítěz nad těžkým osudem i všemi maléry. Vystřídala chlapů nepočítaně, a z rozchodu si nikdy nic nedělala. Vždycky jen mávla rukou: „Bude další. Chlapů je všude dost!“ Já její optimismus nesdílela. Byla jsem vždycky spíš zakřiknutá.
Taková ta panenka v koutě, co je nejraději, když si jí nikdo nevšímá a nechá ji na pokoji. Po rozvodu jsem zůstala sama, jen se synem a nikoho si nehledala. Ale ani ten můj jedináček se mi moc nepovedl.
Měl stále jen samé průšvihy a nakonec ho vyhodili z učiliště. Naštěstí byl celkem pracovitý a nechal se zaměstnat v takovém tom obřím skladu.
Toužila jsem po společnosti
Syn docela slušně vydělával, ale nadřel se jako pes. Občas mě navštívil, ale moc řečí nenadělal. Také, o čem si s mámou pořád povídat? Podstrčila jsem mu vždycky nějakou tu korunu, aby měl na přilepšenou, a potom hned šel.
Já pracovala u linky a tak jsem žádné extra zážitky neměla. Dny se podobaly jako vejce vejci. Občas jsem byla ráda, že přežiju směnu. Ta monotónní práce mě vyčerpávala víc, než bylo zdrávo.
O to víc jsem se ale mohla věnovat svým myšlenkám, které v poslední době směřovaly čím dál častěji k chlapům. Mužům, partnerům, milencům. Prostě k někomu, kdo by byl jen můj a já se s ním mohla dělit o všechny radosti i strasti všedního dne.
Při tom přemýšlení mě napadlo, jak moc si moje kamarádky neváží svého štěstí, že mají po boku muže. Na srazu se vychloubaly jedna přes druhou, jak jim jsou nevěrné, jak je podvádějí, nebo žijí rovnou se dvěma.
Rozhodla jsem se krást
Přála jsem jim to, ale také trochu záviděla. Ony mohou mít dva a já nikoho? Nebyla jsem žádná velká krasavice, ale postavu jsem měla celkem dobrou a v obličeji se mi skoro nedělaly vrásky.
Měla jsem dobrou pleť po babičce, která se celý život nemazala ničím jiným, než vepřovým sádlem. Vždycky říkala, že za obličej po čtyřicítce si může každá ženská sama. Všechny negativní myšlenky, zloba nebo závist se ve tváři zobrazí!
U pásu jsem přemýšlela o tomhle spoustu měsíců, než jsem dospěla k rozhodnutí, že si prostě nějakého mužského ukradnu. Od svých kamarádek! Připadalo mi to nejjednodušší. Znala jsem jejich rodiny i partnery a nemělo by to být nic moc těžkého.
Abych všechny potenciální partnery měla pěkně po kupě, pozvala jsem všechny kamarádky i s mužskými na svoji oslavu narozenin.
Vybrala jsem si nejhezčího
Připravila jsem pohoštění s velkým množstvím alkoholu, aby byli chlapi povolnější. Rumové zákusky, štamprličky, šampaňské. Za chvíli byli všichni v náladě. Nezbývalo mi než si vybrat. Nejvíc se mi líbil Rosťa, ten od Blanky.
Nemusela jsem mít výčitky, že jí bude chybět. A byl moc hezký. Kdybych se nestyděla, řekla bych, že přímo krásný. Urostlý šedesátník, štíhlý a takový jakoby trochu ze starých dob. Moderně oblečený a přesto dvorný jako z filmu pro pamětníky.
Dali jsme se do řeči a já ho nesměle pohladila po hřbetu ruky. Překvapeně se na mě podíval, ale pohlazení mi vrátil i s úroky. Nejen, že mě objal, ale za chvíli jsme se náruživě líbali! Šlo to rychleji, než jsem čekala. Začali jsme se scházet.
Tajně, jako nějací dva školáci. Bylo to tak krásné, že jen při pouhé vzpomínce na Rosťu se mi rozbušilo srdce, div mi nevyskočilo z prsou!
Kamarádka mi odpustila, ostatní ne
Jenže, on nechtěl naši nečekanou lásku tajit. Na to byl moc čestný. „Už se nemohu Blance dívat do očí,“ přiznal a svěřil se mi s úmyslem jí všechno říct. Moc nadšená jsem nebyla. Obávala jsme se nějakých scén. Ona ale vzala všechno s klidem:
„Chlapů je všude dost!“ A tak, zatímco ona mi svého Rosťu klidně přenechala, ostatní kamarádky to vzaly jako velkou zradu. Na srazu mě ignorovaly a vůbec se mnou nemluvily. Prý, když jsem mohla ukrást jednoho, kdo jim zaručí, že příště neukradnu toho jejich.
Já ale měla oči jen pro svého miláčka. Odvážný plán a drzá krádež se mi vyplatily! Pro jistotu jsem vše pojistila svatbou, aby nějakou jinou ženskou nenapadlo totéž a mého Rosťu mi neukradla!
Zdena K. (57), Lovosice
