Domů     Dcerka nedovolila, abych byla kvůli ní do smrti nešťastná
Dcerka nedovolila, abych byla kvůli ní do smrti nešťastná
7 minut čtení

Moniku život nešetřil a připravil jí osud, který by jiného srazil na kolena. Ona ale díky němu našla životní lásku.

Vdávala jsem se ve třiadvaceti – musela jsem. Manžel pocházel z Polska a byl o tři roky mladší než já. Čekali jsme dvojčata. Moc jsem se těšila, i moji rodiče byli v sedmém nebi. Manžel Broněk se prý taky těšil. Ovšem jak se to projevovalo, nevím.

Věčně někde lítal jezdil na té své motorce, a já jsem seděla doma sama. Svým způsobem jsem to chápala. Bylo mu dvacet, co bych od takového kluka mohla chtít.

Bydleli jsme kus od Ostravy, přejížděl hranice do Polska několikrát denně, někdy jsem úplně ztrácela přehled, kde vlastně momentálně je. Ale nedělala jsem z toho drama. Jednoho dne, v šestém měsíci těhotenství, jsem se vydala na běžnou gynekologickou kontrolu.

Cítila jsem se normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nastat problém. Když mě ale doktor prohlédl, zděsil se. “Vždyť vy rodíte!” vykřikl a okamžitě volal sanitku. Byla jsem tak vyděšená.

Odvezli mě do porodnice a tam se během dvou dnů narodila moje miminka. Doktoři se sice snažili porod zastavit, nebo aspoň zpomalit, ale bohužel to moc nešlo.

Michálek umřel hned druhý den, Anička skončila v inkubátoru a nikdo nedokázal odhadnout, jak to s ní dopadne. Později jsem se sice dozvěděla, že předčasnému porodu šlo nejspíš zabránit sešitím a hospitalizací, ale teď už bylo pozdě. Můj gynekolog si prostě žádných problémů nevšiml.

Vydrží moje holčička?

“Jak to s Aničkou vypadá? Bude v pořádku, nebo jí hrozí nějaké postižení?” ptala jsem se denně doktorů, ale oni jen krčili rameny.

“V této chvíli nikdo nedokáže nic říct, musíte doufat,” odpovídali a já s hrůzou pozorovala 600 gramů vážícího tvorečka s tak průsvitnou kůží, že byly patrné snad všechny žíly a cévy, ve kterých jí pulzovala krev.

Denně jsem plakala a modlila se, aby to Anička dokázala. Mohla jsem si ji i pohladit, ale moje ruka byla skoro větší než ona! Na hlavičce jí seděl obrovský kulich, v plence, kterou měla kolem sebe se úplně ztrácela jako v pytli.

“Neboj se, Moni, ona to zvládne a všechno bude v pořádku,” utěšoval mě Broněk i naši. Do porodnice mě jezdily povzbuzovat i kamarádky, protože jsme tady strávily celé čtyři měsíce. Pak jsem si Aničku odvezla domů – v pořádku ale nebyla.

Bylo to horší, než jsem si dovedla představit, a stále vyplouvaly na povrch další a další problémy. Čekalo nás mnoho operací – oči, svalové úpony, ruce, nohy… Několik prvních let jsem stále doufala, že se mi podaří Aničku rozcvičit.

“Broučku můj zlatý, máma ti pomůže, abys byla zdravá,” utěšovala jsem ji, když se vzpouzela. Dřely jsme jako mezci, jezdily po doktorech i léčitelích, znali nás v rehabilitačních ústavech v celé republice. Anička zůstala postižená. A to jak duševně, tak fyzicky.

Manželství v troskách

Když ostatní děti začínaly chodit do školky, my kupovali nový kočárek. Speciální pro budoucího vozíčkáře.

Kamarádka, která porodila skoro stejně se mnou, mi vyprávěla, jak její dcera začala chodit do baletu, jak už hezky počítá a maluje a já jsem ji v tu chvíli nenáviděla. Byly to těžké časy.

Úplně jsem se izolovala od svého okolí a jen vymýšlela způsob, jak Aničce pomoct. Aspoň trochu! Kéž by chodila jenom o berlích! V té době jsem pro samé zoufalství ani nevnímala, jak je to mezi mnou a mým mužem.

Doma se moc nezdržoval, až později jsem zjistila, že byl samá ženská a všem tvrdil, že je svobodný a bezdětný. Když u nás zazvonila policie, musel do Polska k soudu, kde dostal tříletou podmínku. Rozvedli jsme se. Od té doby jsme ho neviděli.

Na Aničku mi nikdy nezaplatil ani korunu alimentů. Peníze náš život začaly drtit skoro stejně jako nepříznivý osud. Mateřská skončila a těch pár korun invalidního důchodu a dávek nestačily. Rodiče mezitím odešli do důchodu a na rozdávání neměli.

A tak jsem se odstěhovala do jihomoravské chaloupky po babičce a rozhodla se, že nastoupím do práce. Byla jsem vystudovaná učitelka, a tu v místní škole tenkrát potřebovali. Při nástupu jsem si vymínila, že Anička bude moct chodit do školy se mnou.

Nastoupila do první třídy v osmi letech a tři roky to s omezením nějak zvládala. Dokonce na dobu vyučování dostala i vlastní asistentku.

“Do chalupy nám teče, pro vodu musíme k pumpě, holka zlatá, potřebovaly bysme chlapa,” vzdychala jsem po večerech a začala se pomalu ohlížet, jestli by byl nějaký volný. Byl a bylo by to docela fajn.

Jakmile jsem ale po pár schůzkách vyrukovala se “sladkým tajemstvím”, že mám postižené dítě, nikdy naše známost nedošla dál než k noci plné vášní. Chodit s cizím mrzáčkem na procházku a přizpůsobovat se speciálnímu režimu se žádnému nechtělo.

Co dál se životem?

Hodně jsem přemýšlela. Aničku do ústavu nedám a sama být nechci. Jak to udělat? Vezmu ji s sebou hned na první rande, aby chlap věděl, do čeho jde, a nemusel se pak pracně vymlouvat a lhát.

Možná to někomu přijde moc riskantní, ale já teď musím říct, že tahle riskantní akce nakonec vyšla! Jmenuje se Pavel a dnes je už osm let mým manželem. Je to chlap jako hora, jezdí po Evropě s kamionem a Aničku má moc rád!

První rande bylo zvláštní, ale rozhodně ne špatné. Pavel nás vzal na pouť! Anička tenkrát projezdila na kolotoči celé odpoledne – do té doby tam nikdy nebyla. Nakonec dostala plyšovou opici na gumičce a Pavel byl její. Když odcházel, držela se ho kolem krku a nechtěla ho pustit:

“Pavle, přijdeš zase za námi?” žadonila a Pavel přišel hned druhý den. Za měsíc nám spravil střechu a za půl roku jsme už rekonstruovali chalupu. Rozvedli jsme po domě vodu, vyměnili podlahy, okna… Ani jsem nemohla uvěřit, že takový člověk existuje.

A nevadí mu, že mám postižené dítě! Chodila jsem do školy, Pavel byl občas týden, někdy dva na cestách a my s Aničkou jsme se na něj strašně těšily.

“Holky moje, to jsem rád, že jsem zase s vámi,” vítal nás a objímal. Jednou si vzal Aničku stranou a něco spolu dlouho domlouvali. Ona se pak pořád potutelně smála a celý den říkala: “Mami, já ti nesmím něco říct. To budeš koukat.

Pavel něco chystá.” Co by mohl chystat? Chce nás pozvat na výlet? Nebo koupil na zahradu nové židle? Přemýšlela jsem a čekala, co z toho vyleze. A večer se to stalo. Pavel napekl plnou mísu řízků a po večeři se někam ztratil.

Předtím mrkl na Aničku, která seděla na svém vozíku. Pak někdo zaklepal na kuchyňské dveře a vešel Pavel. V obleku, bílé košili a s obrovskou kytkou žlutých růží.

“Vážená slečno Aničko. Dovolte mi, abych vás požádal o ruku vaší maminky Moniky, kterou nesmírně miluju a rád bych ji pojal za manželku. Při té příležitosti mi bude ctí vás přijmout za svou právoplatnou dceru.

Jestli budete souhlasit, byl bych rád, kdybyste obě dvě nosily moje jméno,” obřadně přednesl a pohledem pátral po reakcích v mém obličeji. Rozplakala jsem se dojetím. Anička vřískala radostí, tleskala a málem vypadla z vozíku, jak si tuhle chvíli užívala.

S Pavlem jsme si padli kolem krku a za pár měsíců byla svatba. Nic honosného, ale zato z velké lásky a úcty.

Po obřadu mi tenkrát Pavel řekl: “Víš, čím jsi mě poprvé nejvíc zaujala? Že si na naše rande přišla i s Aničkou. To chtělo velkou dávku odvahy a smysl pro čest. Takovou ženu budu rád milovat do konce života.”

Monika (43), Brno

Související články
3 minuty čtení
Můj tatínek byl profesí lékař. A jednou zachránil muže, u něhož pak lidé říkali, že jej osud pro mne vybral. Bohužel jsem poslechla. Tatínkovi jsem odmala někdy asistovala v ordinaci. Tedy asistovala… Podávala jsem nástroje, dávala pacientům lentilky jako léky a oni se rozplývali, jak jsem roztomilá. Možná ale i to pomohlo k jejich uzdravení. O tom ale psát nechci. Jednou jsme se s otcem při
3 minuty čtení
Má dcera byla nešťastná, a vtom se objevil on. David, který byl ztělesněným dobrem. O to horší bylo, že tak náhle odešel, a mé dceři opět zčernal svět. Stalo se to před 15 lety. Radka, má dcera, byla tehdy čerstvě rozvedená. Zlomená, zklamaná, nevěřila mužům. Měla děti, které jí dávaly lásku. Vlastně i toužila po příteli, zároveň se ale bála. Neuměla jsem jí pomoct. Situace se však zhoršila. Ně
5 minut čtení
Dnes o tom slýcháme často. Tehdy, ještě za minulého režimu, se o tom ale moc nemluvilo. O lásce z ciziny. Já ji prožila. Bohužel. O mé známosti vědělo jen pár lidí. Některým kamarádkám jsem to ani neřekla. Bála jsem se, že mě odsoudí. Jmenoval se Dámin a studoval v Praze medicínu, já jsem chodila na ekonomku. Potkali jsme se na jednom studentském večírku a jeho uhrančivé oči si mne hned podmani
6 minut čtení
Byli jsme šťastní. Já s manželem, syn Patrik s Klárou a její rodiče. Byli jsme skvělá, velká rodina. Jenže nevinná nehoda vše změnila. Snacha zemřela, a to nás krutě rozdělilo. Všichni nám záviděli, jak skvěle vycházíme. Navštěvovali jsme se na chatách, jezdili jsme na dovolené, pomáhali jsme si. Často to totiž někde skřípe. Buď mladí vycházejí jen s jednou částí rodiny, nebo je tam minimálně c
3 minuty čtení
Já a Bětka jsme byly nejlepší kamarádky od základky. I když jsme poté šly každá na jinou střední, stále jsme se vídaly. Až do jisté doby. Byly jsme jedno tělo, jedna duše. Chodily jsme na zábavy, řešily jsme své problémy, drbaly jsme ostatní holky. Samozřejmě jsme probíraly i naše muže. Já jsem byla spíš nevázanější, Bětka vždy toužila po velké rodině. Chtěla se brzy vdát a mít velkou rodinu. R
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Bájná říše z italských Alp: Zničil ji „zářící kámen“?
epochalnisvet.cz
Bájná říše z italských Alp: Zničil ji „zářící kámen“?
Vrcholky Dolomit jsou svědkem neobvyklé podívané. Dochází zde ke korunovaci. Při ceremoniálu pozvedne král říše Fanis diadém a posadí ho na hlavu své dcery Dolasilly. Blyští se na něm i Raietta, kámen s magickými schopnostmi. Tedy alespoň podle legendy. Může se zakládat na skutečných událostech? Princezna Dolasilla si nasadí lehkou stříbřitou zbroj. „Nikdy s ní
Poklady Lobkowiczů
epochanacestach.cz
Poklady Lobkowiczů
Kořeny rodu Lobkowiczů sahají až do 14. století. Zapsal se do historie naší země nejen bohatou sbírkou umění, ale i významnými stavbami. Londýn v Praze Zajímavostí Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě je něco, co nemají kupodivu ani v Anglii. Ozdobou místní sbírky jsou totiž dvě nejkrásnější panoramata historického Londýna od benátského malíře Canaletta. Ferdinand Filip z Lobkowicz jel
Stopy jako důkaz: Předchůdce člověka koexistoval na stejném místě s jiným homininem
21stoleti.cz
Stopy jako důkaz: Předchůdce člověka koexistoval na stejném místě s jiným homininem
Vědci z Chathamské univerzity v Pensylvánii objevili v Keni 1,5 milionu let staré stopy, které náležely dvěma různým homininům. Naznačují, že náš předchůdce, Homo erectus, zde žil společně s jiným dru
Pozvěte vůně na pomoc
nejsemsama.cz
Pozvěte vůně na pomoc
V různých časech během dne působí vůně na vaše zdraví i psychickou pohodu různě. Potřebujete povzbudit, osvěžit a vyléčit? Načasujete si správně léčení duše i těla pomocí vůní a vyzkoušejte úžasnou sílu rostlinných olejů. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás trápí. K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných
Zapečené párky s vejci
tisicereceptu.cz
Zapečené párky s vejci
Milovníci masa jistě ocení pořádnou snídani se svými oblíbenými párky. Ingredience 4 nožičky vídeňských párků 5 vajec 1 velká cibule 0,5 hrnku hrubé krupice 1/2 lžičky soli 250 ml mléka če
Do Rakouska na svahy šampionů
iluxus.cz
Do Rakouska na svahy šampionů
Rakouský Leogang, součást oblíbeného lyžařského Skicircusu Saalbach Hinterglemm Leogang Fieberbrunn, je ideální zimní destinací pro dobrodruhy, sportovce i rodiny s dětmi. Těšit se můžete na více než
Poznáte srnku od srnce? Podle parůžků to někdy nejde…
epochaplus.cz
Poznáte srnku od srnce? Podle parůžků to někdy nejde…
Otec si významně přitiskne ukazovák na ústa: „Pšt!“ zavelí. Nedaleko skáče hnědé zvíře, v kohoutku má sotva 70 centimetrů. „Jelen,“ užasne děvčátko. „Kdepak, to je srnec,“ kontruje starší bratr. Pozdvižené obočí otce ho varuje, že to bude jinak. „Srnka. Srnec by měl parůžky,“ dodává vítězoslavně. Muž s úsměvem přikývne. Jenže… vedle jak ta jedle. Srnčí
Zachránění ježkové zůstali věrni zahradě
skutecnepribehy.cz
Zachránění ježkové zůstali věrni zahradě
Našli jsme ty malé drobečky před zimou v rohu naší zahrady a volali odborníkům, jak se o ně postarat. Všechny jejich dobré rady jsme ale bohužel neposlechli. Bydleli jsme v tu dobu s manželem a dětmi v domku naší babičky na okraji jedné obce ve středních Čechách. Neměli jsme mnoho peněz, babička žila ve svém domku sama a hodilo se, že o ni bude
Nemoc Christinu Applegate čím dál víc ničí
nasehvezdy.cz
Nemoc Christinu Applegate čím dál víc ničí
Herečka známá ze seriálu Ženatý se závazky Christina Applegate (52) se už nějakou dobu pere s roztroušenou sklerózou. O své nemoci nemá problém veřejně mluvit. Nedávno se svěřila, že má někdy takové
HRDÉ SÍDLO „DOBRÉHO WILLA HUNTINGA“
rezidenceonline.cz
HRDÉ SÍDLO „DOBRÉHO WILLA HUNTINGA“
Vilu ve stylu italské renesance z roku 1926 přestavěli Robin Williams s manželkou Marshou v duchu moderních nároků na bydlení, s úctou ke dlouhé historii nemovitosti však zachovali vše jedinečné a nenahraditelné, především z pohledu materiálů. Rezidence s elegantní mramorovou fasádou nabízí úžasný výhled na Golden Gate Bridge, Tichý oceán a San Francisco Bay. Sea
Mystické Voodoo: Nahlédněte za oponu tajemného náboženství!
enigmaplus.cz
Mystické Voodoo: Nahlédněte za oponu tajemného náboženství!
Prapodivné rituály, čarodějové ovládající lidi jako loutky či panenky se zapíchanými špendlíky. To se většině lidí vybaví, když se řekne voodoo. Ve skutečnosti jde ovšem o komplexní náboženství, které
Sasové v Praze: Město nechal na holičkách i znuděný Valdštejn
historyplus.cz
Sasové v Praze: Město nechal na holičkách i znuděný Valdštejn
„Rádi bychom se zbavili násilností, ale protože nepomohly žádné prosby, přišli jsme sem, abychom ochránili poddané, jak je žádoucí.“ Těmito slovy obhajuje saský kurfiřt vpád do Čech na sklonku roku 1631. Pod „ochranou poddaných“ se ve skutečnosti skrývá loupení, drancování a zabíjení. Jak před deseti lety katolíci vyháněli protestanty, tak teď protestantská vojska zametou s