Moniku život nešetřil a připravil jí osud, který by jiného srazil na kolena. Ona ale díky němu našla životní lásku.
Vdávala jsem se ve třiadvaceti – musela jsem. Manžel pocházel z Polska a byl o tři roky mladší než já. Čekali jsme dvojčata. Moc jsem se těšila, i moji rodiče byli v sedmém nebi. Manžel Broněk se prý taky těšil. Ovšem jak se to projevovalo, nevím.
Věčně někde lítal jezdil na té své motorce, a já jsem seděla doma sama. Svým způsobem jsem to chápala. Bylo mu dvacet, co bych od takového kluka mohla chtít.
Bydleli jsme kus od Ostravy, přejížděl hranice do Polska několikrát denně, někdy jsem úplně ztrácela přehled, kde vlastně momentálně je. Ale nedělala jsem z toho drama. Jednoho dne, v šestém měsíci těhotenství, jsem se vydala na běžnou gynekologickou kontrolu.
Cítila jsem se normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nastat problém. Když mě ale doktor prohlédl, zděsil se. “Vždyť vy rodíte!” vykřikl a okamžitě volal sanitku. Byla jsem tak vyděšená.
Odvezli mě do porodnice a tam se během dvou dnů narodila moje miminka. Doktoři se sice snažili porod zastavit, nebo aspoň zpomalit, ale bohužel to moc nešlo.
Michálek umřel hned druhý den, Anička skončila v inkubátoru a nikdo nedokázal odhadnout, jak to s ní dopadne. Později jsem se sice dozvěděla, že předčasnému porodu šlo nejspíš zabránit sešitím a hospitalizací, ale teď už bylo pozdě. Můj gynekolog si prostě žádných problémů nevšiml.
Vydrží moje holčička?
“Jak to s Aničkou vypadá? Bude v pořádku, nebo jí hrozí nějaké postižení?” ptala jsem se denně doktorů, ale oni jen krčili rameny.
“V této chvíli nikdo nedokáže nic říct, musíte doufat,” odpovídali a já s hrůzou pozorovala 600 gramů vážícího tvorečka s tak průsvitnou kůží, že byly patrné snad všechny žíly a cévy, ve kterých jí pulzovala krev.
Denně jsem plakala a modlila se, aby to Anička dokázala. Mohla jsem si ji i pohladit, ale moje ruka byla skoro větší než ona! Na hlavičce jí seděl obrovský kulich, v plence, kterou měla kolem sebe se úplně ztrácela jako v pytli.
“Neboj se, Moni, ona to zvládne a všechno bude v pořádku,” utěšoval mě Broněk i naši. Do porodnice mě jezdily povzbuzovat i kamarádky, protože jsme tady strávily celé čtyři měsíce. Pak jsem si Aničku odvezla domů – v pořádku ale nebyla.
Bylo to horší, než jsem si dovedla představit, a stále vyplouvaly na povrch další a další problémy. Čekalo nás mnoho operací – oči, svalové úpony, ruce, nohy… Několik prvních let jsem stále doufala, že se mi podaří Aničku rozcvičit.
“Broučku můj zlatý, máma ti pomůže, abys byla zdravá,” utěšovala jsem ji, když se vzpouzela. Dřely jsme jako mezci, jezdily po doktorech i léčitelích, znali nás v rehabilitačních ústavech v celé republice. Anička zůstala postižená. A to jak duševně, tak fyzicky.
Manželství v troskách
Když ostatní děti začínaly chodit do školky, my kupovali nový kočárek. Speciální pro budoucího vozíčkáře.
Kamarádka, která porodila skoro stejně se mnou, mi vyprávěla, jak její dcera začala chodit do baletu, jak už hezky počítá a maluje a já jsem ji v tu chvíli nenáviděla. Byly to těžké časy.
Úplně jsem se izolovala od svého okolí a jen vymýšlela způsob, jak Aničce pomoct. Aspoň trochu! Kéž by chodila jenom o berlích! V té době jsem pro samé zoufalství ani nevnímala, jak je to mezi mnou a mým mužem.
Doma se moc nezdržoval, až později jsem zjistila, že byl samá ženská a všem tvrdil, že je svobodný a bezdětný. Když u nás zazvonila policie, musel do Polska k soudu, kde dostal tříletou podmínku. Rozvedli jsme se. Od té doby jsme ho neviděli.
Na Aničku mi nikdy nezaplatil ani korunu alimentů. Peníze náš život začaly drtit skoro stejně jako nepříznivý osud. Mateřská skončila a těch pár korun invalidního důchodu a dávek nestačily. Rodiče mezitím odešli do důchodu a na rozdávání neměli.
A tak jsem se odstěhovala do jihomoravské chaloupky po babičce a rozhodla se, že nastoupím do práce. Byla jsem vystudovaná učitelka, a tu v místní škole tenkrát potřebovali. Při nástupu jsem si vymínila, že Anička bude moct chodit do školy se mnou.
Nastoupila do první třídy v osmi letech a tři roky to s omezením nějak zvládala. Dokonce na dobu vyučování dostala i vlastní asistentku.
“Do chalupy nám teče, pro vodu musíme k pumpě, holka zlatá, potřebovaly bysme chlapa,” vzdychala jsem po večerech a začala se pomalu ohlížet, jestli by byl nějaký volný. Byl a bylo by to docela fajn.
Jakmile jsem ale po pár schůzkách vyrukovala se “sladkým tajemstvím”, že mám postižené dítě, nikdy naše známost nedošla dál než k noci plné vášní. Chodit s cizím mrzáčkem na procházku a přizpůsobovat se speciálnímu režimu se žádnému nechtělo.
Co dál se životem?
Hodně jsem přemýšlela. Aničku do ústavu nedám a sama být nechci. Jak to udělat? Vezmu ji s sebou hned na první rande, aby chlap věděl, do čeho jde, a nemusel se pak pracně vymlouvat a lhát.
Možná to někomu přijde moc riskantní, ale já teď musím říct, že tahle riskantní akce nakonec vyšla! Jmenuje se Pavel a dnes je už osm let mým manželem. Je to chlap jako hora, jezdí po Evropě s kamionem a Aničku má moc rád!
První rande bylo zvláštní, ale rozhodně ne špatné. Pavel nás vzal na pouť! Anička tenkrát projezdila na kolotoči celé odpoledne – do té doby tam nikdy nebyla. Nakonec dostala plyšovou opici na gumičce a Pavel byl její. Když odcházel, držela se ho kolem krku a nechtěla ho pustit:
“Pavle, přijdeš zase za námi?” žadonila a Pavel přišel hned druhý den. Za měsíc nám spravil střechu a za půl roku jsme už rekonstruovali chalupu. Rozvedli jsme po domě vodu, vyměnili podlahy, okna… Ani jsem nemohla uvěřit, že takový člověk existuje.
A nevadí mu, že mám postižené dítě! Chodila jsem do školy, Pavel byl občas týden, někdy dva na cestách a my s Aničkou jsme se na něj strašně těšily.
“Holky moje, to jsem rád, že jsem zase s vámi,” vítal nás a objímal. Jednou si vzal Aničku stranou a něco spolu dlouho domlouvali. Ona se pak pořád potutelně smála a celý den říkala: “Mami, já ti nesmím něco říct. To budeš koukat.
Pavel něco chystá.” Co by mohl chystat? Chce nás pozvat na výlet? Nebo koupil na zahradu nové židle? Přemýšlela jsem a čekala, co z toho vyleze. A večer se to stalo. Pavel napekl plnou mísu řízků a po večeři se někam ztratil.
Předtím mrkl na Aničku, která seděla na svém vozíku. Pak někdo zaklepal na kuchyňské dveře a vešel Pavel. V obleku, bílé košili a s obrovskou kytkou žlutých růží.
“Vážená slečno Aničko. Dovolte mi, abych vás požádal o ruku vaší maminky Moniky, kterou nesmírně miluju a rád bych ji pojal za manželku. Při té příležitosti mi bude ctí vás přijmout za svou právoplatnou dceru.
Jestli budete souhlasit, byl bych rád, kdybyste obě dvě nosily moje jméno,” obřadně přednesl a pohledem pátral po reakcích v mém obličeji. Rozplakala jsem se dojetím. Anička vřískala radostí, tleskala a málem vypadla z vozíku, jak si tuhle chvíli užívala.
S Pavlem jsme si padli kolem krku a za pár měsíců byla svatba. Nic honosného, ale zato z velké lásky a úcty.
Po obřadu mi tenkrát Pavel řekl: “Víš, čím jsi mě poprvé nejvíc zaujala? Že si na naše rande přišla i s Aničkou. To chtělo velkou dávku odvahy a smysl pro čest. Takovou ženu budu rád milovat do konce života.”
Monika (43), Brno