Když můj bratr přišel před důchodem o práci, oznámil nám něco nevídaného. Muž, který celý život bloudil i po známých cestách, se rozhodl živit řízením auta!
Když mi bratr Oldřich oznámil, že bude vozit lidi, málem jsem se rozesmála. Vždyť celý život odmítal jet autem i na dovolenou, protože neměl orientační smysl. Navigaci považoval za nesmysl a při cestě do Ostravy kdysi skončil u Kladna.
Jenže tentokrát se nesmál. A když jsem viděla, jak vážně to myslí, došlo mi, že se za jeho rozhodnutím skrývá něco mnohem hlubšího než touha vydělat. Před půlrokem totiž ztratil zaměstnání.
Celé roky pracoval jako správce sportovního areálu a počítal s tím, že tam vydrží až do důchodu. Jenže přišel nový majitel, přivedl si vlastní lidi a Oldřich skončil na dlažbě.
Zrada před důchodem
Zpočátku tvrdil, že si konečně odpočine, opraví plot a přečte knihy, na které neměl čas. Po třech týdnech však neměl co dělat. Začal být protivný a nejvíc to odnášela jeho žena Milada.
Radil jí, jak věšet prádlo, co nakupovat, a poučoval ji, jak často má vysávat. Když jí začal vysvětlovat, že brambory loupe příliš tlustě, poslala ho hledat práci. Jenže nikde o něj nestáli.
V jednom skladu byl prý už starý, jinde dali přednost mladšímu uchazeči. Nakonec přestal chodit i na fotbal, protože se styděl před kamarády. Poprvé jsem viděla svého věčně veselého bratra úplně bezradného a zničeného.
Vnučka dostala nápad
Tehdy zasáhla jeho dvaadvacetiletá vnučka Nela. Našla mu možnost pracovat pro místní přepravní službu. „Dědo, vždyť řídíš celý život. A s navigací už se nikde neztratíš,“ přesvědčovala ho. Oldřich se nejdřív urazil. Prý nebude ve svém věku dělat taxikáře.
Jenže po několika dnech změnil názor. První pracovní ráno si třikrát kontroloval doklady a Milada mu do auta přibalila svačinu jako školákovi. Večer se vrátil úplně vyčerpaný.
Na zadním sedadle měl rozsypané sušenky, zapomenutý dětský deštník a za sebou hádku s paní, která trvala na tom, že bydlí úplně jinde, než ukazovala navigace. „Takže končíš?“ zeptala se Milada. „Ani náhodou!“ prohlásil a poprvé po dlouhé době se od srdce zasmál.
Zase to byl náš Oldřich
Během měsíce se změnil k nepoznání. Vozil seniory k lékaři, zdravotní sestry na noční směny, studenty i lidi z nádraží. Každý večer měl novou historku. Jednou zachránil ženicha, kterému cestou na svatbu vypovědělo službu auto.
Jindy odvezl devadesátiletou paní na hřbitov a počkal na ni, protože další autobus jí jel až za dvě hodiny. Dokonce se naučil používat navigaci a přestal tvrdit, že ho schválně posílá do pole. Milada byla nadšená.
Nejenže měl zase práci, ale hlavně se domů vracel s dobrou náladou. Jenže pak přišla nehoda. Jiný řidič mu naboural vůz, se kterým jezdil, a ten skončil na několik týdnů v servisu. Bez náhradního auta nemohl pracovat.
Oldřich se znovu uzavřel do sebe a tvrdil, že to celé nemělo smysl. Nela však odmítla přihlížet. Napsala na internet, že shání levnější ojeté auto pro dědu, který nechce sedět doma a rád by dál vozil lidi. Nečekala, co se stane. Začali se ozývat jeho bývalí zákazníci.
Překvapení, které ho rozplakalo
Paní, kterou vozil na hřbitov, poslala pětistovku. Ženich přispěl několika tisíci a přidala se i zdravotní sestra, kterou pravidelně vozil na noční. Dokonce se ozvali lidé, které Oldřich vůbec neznal. Během pár dní se vybralo dost peněz na slušné starší auto.
Když se o tom bratr dozvěděl, rozčílil se. „Já přece nejsem žádný žebrák!“ opakoval. Jenže Nela mu vysvětlila, že mu lidé neplatí z lítosti. Chtějí mu vrátit laskavost, kterou od něj dostali.
Když mu pak auto přivezla před dům, třikrát ho obešel a zamumlal, že takovou barvu by si nikdy nevybral. Potom si sedl za volant a dlouho nevystoupil. Věděli jsme, že pláče.
Dostal druhou šanci
Dnes už bratr zase jezdí. Nevydělává žádné závratné částky, zato zná půl okresu. Nedávno oslavil sedmdesátiny a na oslavu přišlo tolik lidí, že nestačily židle. Mezi gratulanty byli i někteří jeho zákazníci.
Milada si pochvaluje, že konečně přestal kontrolovat tloušťku slupek na bramborách. A já mám radost, že se mi vrátil bratr, který si dokáže udělat legraci úplně ze všeho.
Když kolem mě projíždí a zatroubí, pokaždé si vzpomenu, jak blízko byl tomu, aby nad sebou zlomil hůl a rezignoval na život.
Nakonec mu pomohli lidé, kterým sám předtím podal pomocnou ruku. A to je podle mě mnohem víc než jen příběh o hledání práce a jednom starém autě.
Miriam K. (63), Svitavy