Se snachou jsme si jednoduše nesedly. Asi bychom s tím mohly obě v klidu žít, jenže péče o vnučku nás nutila spolupracovat. A to moc nešlo. Hlavně mně.
Když mi syn Adam oznámil, že se bude ženit, měla jsem radost. Připravila jsem slavnostní večeři a těšila se, že se s jeho nastávající lépe poznáme. Renata přinesla květiny, pochválila jídlo a nabídla se, že umyje nádobí.
Byla milá, ale od začátku jsem cítila určitý odstup. Tehdy mě nenapadlo, jak složité vztahy nás čekají. Dnes jsou manželé pět let a mají tříletou Rozárku. Vnučku miluji nadevše, ale Renata mi ji svěřuje s dlouhým seznamem pokynů.
Co smí jíst, kdy má spát nebo jakou pohádku jí pustit. Připadám si jako nezkušená chůva. Jednou jsem malé koupila krásné šaty, jenže snacha poznamenala, že jsou nepohodlné.
Jindy jsem upekla koláč a dozvěděla se, že sladkosti před obědem nedostává. Ať udělám cokoli, všechno je špatně. Adam mě uklidňuje, abych si to nebrala osobně. Jenže já jsem přece její babička, ne nějaký cizí člověk!
Moje pomoc vadí
Když se Rozárka narodila, snažila jsem se pomáhat. Vařila jsem, nosila nákupy a občas uklidila. Jednou jsem našla Renatu v kuchyni uplakanou. Miminko křičelo a všude bylo nádobí. Řekla jsem jí, ať si jde lehnout, že se o všechno postarám.
Místo poděkování mě požádala, abych odešla. Později jsem si postěžovala Adamovi, že se snacha s mateřstvím těžko vyrovnává a je dost citlivá. Jenže on jí to zopakoval a Renata se urazila. Prý o ní za jejími zády vykládám, že nezvládá vlastní dítě.
Marně jsem vysvětlovala, že jsem to tak nemyslela. Naše vztahy zkrátka pokulhávají od začátku a vygradovalo to nedávno v sobotu .To jsem měla Rozárku hlídat, protože rodiče odjížděli za známými na svatbu. Renata zdůraznila, že máme zůstat doma.
Malá totiž několik dní pokašlávala. Jenže po obědě byla čilá a prosila, abychom šly ven. Na náměstí právě pořádali dětskou slavnost, a tak jsem jí chtěla udělat radost. Vždyť neměla horečku a počasí bylo nádherné!
Rozárka si nechala namalovat na tvář motýlka a společně jsme se vyfotografovaly. Snímek jsem si dala na sociální sítě, protože jsem se chtěla pochlubit kamarádkám. Nenapadlo mě, jaký tím způsobím poprask.
Byla vzteky bez sebe
Když jsme se vrátily, zjistila jsem, že mám vybitý telefon. Sotva jsem malou převlékla, někdo prudce zazvonil. Za dveřmi stáli Adam s Renatou. Známá jim přeposlala naši fotografii a oni se mi marně pokoušeli dovolat.
„Řekla jsem vám, že má zůstat doma!“ vyhrkla snacha. Vysvětlovala jsem, že jsme byly venku jen chvíli a Rozárce nic není. Jenže Renata se rozplakala: „Co kdyby se jí něco stalo? Ani bychom nevěděli, kde jste!“
Když jsem namítla, že jsem také vychovala děti, rozčílila se ještě víc. „Právě proto vám nevěřím. Vždycky si uděláte všechno po svém!“
Syn se jí zastal
Druhý den mi Adam oznámil, že mi Rozárku nějakou dobu nebudou svěřovat samotnou. Nemohla jsem tomu uvěřit. „To mě trestáte za jednu procházku?“ rozčílila jsem se. „Mami, nejde o procházku,“ odpověděl.
„Renata tě požádala, abyste zůstaly doma, a ty jsi jí to slíbila.“ Pak mi připomněl další věci. Jak jsem po porodu vyprávěla, že Renata péči o dítě nezvládá. Jak jsem jim bez dovolení přerovnávala kuchyň.
A jak jsem Rozárce ostříhala ofinu, přestože si to snacha nepřála. „To jsou maličkosti,“ namítla jsem. „Pro tebe možná,“ odpověděl.
Vzpomněla jsem si na tchyni
Dlouho jsem na syna měla vztek. Pak se mi ale vybavila moje vlastní tchyně. Chodila k nám bez ohlášení, kontrolovala, jak se starám o Adama, a neustále mě poučovala. Nesnášela jsem to. Kolikrát jsem si slibovala, že jednou budu jiná!
Jenže teď jsem si musela přiznat, že dělám totéž. Renata mě o něco požádá, já to vyslechnu, ale nakonec udělám, co sama považuji za nejlepší. A ještě očekávám vděčnost. Po několika dnech jsem Renatě napsala, jestli bychom si mohly promluvit.
Sešly jsme se v kavárně. Chtěla jsem jí vysvětlit, že jsem Rozárku nikdy nechtěla ohrozit. Jenže pak jsem se zarazila. „Promiň, že jsem nedodržela, co jsem ti slíbila,“ řekla jsem. Renata překvapeně zvedla oči. „Já vím, že ji máte ráda,“ odpověděla.
„Ale potřebuju vědět, že když vám něco řeknu, budete to respektovat.“ Poprvé jsem se nesnažila obhajovat. Jen jsem přikývla. Pochopila jsem, že mezi námi nestojí nedostatek lásky, ale moje neochota přijmout, že Rozárka je především její dcera.
Snad máme naději
O týden později přišli všichni tři na oběd. Rozárka se mi okamžitě vrhla kolem krku a já měla co dělat, abych se nerozplakala. Renata byla stále trochu odměřená, ale při odchodu sama navrhla, že bychom mohly vzít malou společně do zoologické zahrady.
Byla to maličkost, která mi udělala obrovskou radost. Nevím, jestli mě někdy bude mít snacha skutečně ráda. Snad mě ale bude aspoň tolerovat. Ani já s ní ve všem nesouhlasím.
Začínám ale chápat, že nemusíme mít na všechno stejný názor, abychom spolu normálně vycházely. Jsem její tchyně a mám své zkušenosti. To ovšem neznamená, že musím rozhodovat o životě její rodiny a mít poslední slovo. Stojí mě to hodně sebeovládání, ale už kvůli vnučce jsem ochotná to podstoupit.
Jiřina S. (63), Olomouc