Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny.

Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo.

V létě voněly louky, na návsi se scházeli lidé a večer bývalo slyšet štěkot psů z několika dvorů najednou. Pak se začali lidé stěhovat. Nejdřív mladí, kteří odešli za prací. Potom rodiny s dětmi, protože škola zavřela.

Nakonec se zavřel obchod, hospoda i pošta, na které jsem kdysi pracovala. Lidé mi říkali, že jsem tvrdohlavá. Možná měli pravdu. Jenže jak mám odejít z místa, kde je v každém koutě kousek mého života?

Já zůstala

Roky ubíhaly a lidé kolem mě mizeli. Nenašla jsem toho pravého, takže jsem zůstala sama. Domy kolem mne ztichly, protože lidé je měli spíše už jen jako chaty. Já měla ale domov jen tady.

Každé ráno jsem vstala, zatopila v kamnech, uvařila si čaj a vydala se na procházku. Chodila jsem kolem prázdných domů a někdy jsem se zastavila u branky, za kterou kdysi pobíhaly děti. Ještě jsem si pamatovala jejich jména.

Pamatovala jsem si i to, kdo se s kým pohádal, kdo komu půjčil peníze a kdo přišel na svět v zimě, kdy napadl sníh až po okna.

Mám jít jinam?

Jednou zazvonil muž z obecního úřadu, který přijel zkontrolovat dům po rodičích. Řekl mi, že bych se měla odstěhovat do města, dokud ještě můžu. Prý tam budu mít lékaře, obchod a lidi kolem sebe. Usmála jsem se a odpověděla, že mám všechno, co potřebuji.

Neřekla jsem mu, že se bojím. Ne města, ale toho, že až odejdu, nezůstane tu nikdo, kdo by si pamatoval, jak naše vesnice kdysi vypadala. Minulou zimu jsem upadla před domem. Ležela jsem ve sněhu a nemohla se zvednout.

Volala jsem o pomoc, ale můj hlas se ztrácel mezi prázdnými staveními. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Nakonec se mi podařilo doplazit ke dveřím a přivolat pomoc telefonem. V nemocnici mi lékař řekl, že jsem měla štěstí.

Už to nezvládnu?

Poprvé mě napadlo, že kdybych tam zůstala ležet, možná by si toho několik dní nikdo nevšiml. Úřad už tam není, naše obec spadla pod tu vedlejší, větší. Nechci odejít, i když se začínám bát, že tu jsem v podstatě sama.

Žije tu mladý pár, který si všímá svého hospodářství. Pak stará Nováková, se kterou jsme si nikdy příliš nesedly. A pár lidí, se kterými prohodím pár slov. Neděsím se ale ani tak chvíle, kdy bych mohla upadnout, ale straší mě moment, kdy budu muset odejít.

Marie T. (76), Vysočina